Roku 1876 v pátek o půl 5. hodině odpolední zemřel v Praze český buditel, politik a dějepisec František Palacký - Otec národa.
Narodil se dne 14. června 1798 v Hodslavicích na Moravě jako syn evangelického učitele Jiřího Palackého. Otec jej určil k povolání duchovnímu, ale mladá mysl tíhla spíše k poesii a krasověde. Zájem o prosodii přivedl jej ke spolupráci se Šafaříkem, s nímž společně vydal zajímavou knížku „Počátkowé českého básnjctwj, obwzláště prozodye“. Studentská léta, prožitá většinou v Prešpurku, probudila u Palackého zájem o slovanskou budoucnost, který se pak uplatnil v politickém jeho díle, zároveň však dala mu poznání o nejvlastnějším úkolu jeho života, totiž o vypsání české minulosti. Do Prahy přišel mladý Palacký r. 1823 a přinesl si již rozhodnutí, že napíše alespoň dějepis období husitského, ne-li úplnou historii této vlasti, jejíž slávu poznal už z kronik a starobylých sepsání. Uvítán kruhem tehdejších vlastenců, vlídně přijímán šlechtou a povzbuzen nálezem Rukopisů, zasvětil mladý Moravan život svůj studiu dějin u Dobrovského a dílu národnímu. Stál u kolébky Matice české a Časopisu Českého Musea, jehož byl od r. 1829 prvním redaktorem. Téhož roku 1829 navázal na práci Pelclovu a Dobrovského edicí třetího svazku „Scriptorum Rerum Bohemicarum“, v němž na základě přemnoha rukopisů vydal národní kroniku husitství, jíž dal jméno „Stařj letopisowé češtj“. Osvícenský duch se zračí v kritické práci „Würdigung der alten böhmischen Geschichtschreiber“ a v drobných studiích monografického rázu. Avšak Palacký byl romantik a jako takový dovedl se povznésti nad pouhou kritiku a přikročiti k práci budovatelské. R. 1839 vydal skvělý „Život J. A. Komenského“, 1842 hájil Rukopisů proti skepsi Dobrovského ve skvělé knize, vzniklé ze spolupráce se Šafaříkem. Jsou to „Die ältesten Denkmäler der bohmischen Sprache“. R. 1848 sestavil podrobný „Popis království českého“ a navrhl historickou mapu Čech. V té době již zrálo jeho dílo, největší, soustavné a úplné dějiny české. Od r. 1832 spisoval nejprve německy svou „Geschichte von Böhmen“ a v revolučním měsíci březnu r. 1848 vydal první svazek česky psaných „Dějin národu českého w Čechách a w Moravě“.
Palacký si byl vědom, že všechna jeho dosavadní práce byla jen průpravou k tomuto dílu největšímu a jedinému. Mohutné toto sepsání, sahající od pravěku až k roku 1526, poprvé zachytilo celé pásmo české historie netoliko v časové následností osob, dat a událostí, ale v úžasné citové a myšlenkové jednotě. Nalezl smysl českých dějin a velikou funkci historie jako učitelky přítomnosti i budoucnosti. Staří kronikáři, osvícenští dějezpytci, ti všichni chystali půdu Františku Palackému a byli jeho předchůdci - všichni pak moderní historikové budují svá díla na této veleknize češství, na práci nesmírně pilné, vyvážené, podepřené studiem archivů a proto kritické, přece však posvěcené citovou velikostí muže, který nikdy v sobě nezapřel romantika.
Ostatní práce Františka Palackého vznikly jakoby na okraji Dějin národu českého. Je to překrásná a dodnes důležitá edice „Documenta M. J. Hus“ a její nenahraditelné pokračování „Urkundliche Beiträge“, plamenná a přece střízlivá obhajoba „Die Geschichte des Hussitenthums und Prof. C. Höfler“ i mnoho jiných prací, z nichž každá má základní důležitost a význam pro celý národ.
Od r. 1848, zejména ode dnů sjezdu slovanského, se počíná politická činnost Fr. Palackého, znamenaná knihou „Idea státu rakouského“ a množstvím článků v časopisech, mezi nimiž vynikají zejména „Doslovy k Radhostu“.Frant. Palacký jasně viděl postavení svého národa v Evropě a byl si vědom toho poslání, které má ve společenství kulturního západu národ s historií tak bohatou a velkou, upozorňoval na mnohá nebezpečí již v dobách, kdy se teprve rodila. Varoval před vlivy Židovstva a rozkladné mentality internacionalismu. Vůdcovství konservativní strany staročeské přijal z jeho rukou zeť jeho František Ladislav Rieger, avšak Palacký stál až do smrti své v čele celého národa jako uznaný jeho vůdce a nekorunovaný vladař. Jako takový byl přijímán v Říši německé i v Rusku a uznáván svorně všemi Čechy, bez rozdílu stran a směrů. Úřední titul historiografa království českého, který mu v plném vědomí závažnosti toho slova udělili čeští stavové, byl doplněn větším ještě čestným jménem Otce národa, kterým obdařil Palackého národ sám a postavil jej tak po bok císaři Karlu IV. - Otci vlasti. Velkolepý zjev politický, vědecký a lidský prošel českým mikrokosmem. Jméno Palackého se stalo záštitou všeho národního úsilí našeho ve věku minulém a programem bylo životní jeho heslo: „Swůj k swému a wždy dle prawdy.“
Máte-li zájem odkazovat na naše stránky, použijte prosím tento obrázek.
Hledání harmonického oděvu – jaký si vybrat střih? (2)
II. část – sukně
U sukní může být velké množství střihů. Počet klasických střihů se různým dalším rozstříháním a znovusešitím zvětší téměř donekonečna a díky tomu se v našem šatníku může vyskytovat „co kus to originál“.
My se nyní zaměříme na klasické typy střihů, k jakým se hodí postavám, k jaké příležitosti si je vzít. Pak se krátce zmíním o možnostech dalšího členění z hlediska typů postav – aniž by toto členění mělo vliv na střih jako takový – tedy na tvar sukně a to, jak nám sedí.
Začnu s úplně klasickou úzkou sukní. Tato sukně je stříhaná (a šitá) přesně na postavu. Obepíná pas a boky a pak se jen velmi mírně rozšiřuje. Používá se hlavně jako krátká nad kolena, nebo v případě, že je dlouhá, tak se odspodu ke kolenům nechává vzadu nebo na boku (bocích) rozparek, aby se v ní dalo chodit. Pokud nechceme rozparek, sukni lez mírně rozšířit, nebo nedělat rozparek, ale sklad (protisklad). Tím docílíme poměrně pohodlné chůze, ale zachováme společenský vzhled sukně, která se hodí i do kanceláře. Je vhodná pro štíhlé i plnoštíhlé postavy. Pro vyloženě silné ženy bych ji nevolila. Pro ženy, které mají výraznější bříško bych určitě doporučovala něco přes sukni – delší volnější ale hezky vypasovanou halenku, tričko, svetřík, sako... To platí pro všechny typy sukní, ne jen pro tuto úzkou.
Nejuniverzálnější a možná i nejoblíbenější je áčková sukně. Je tzv. čtyřdílná, ale většinou ji šijeme tak, že střih předního dílu přiložíme na přehyb látky, takže ve výsledku máme díly tři. Jeden široký přední a dva užší zadní. Tato sukně se hodí pro všechny a na všechno. Je dost široká, aby se v ní pohodlně chodilo a dost úzká, aby se nepletla pod nohy – dokonce se ani nemusí vždy přidržovat při chůzi do schodů. Záleží jen na materiálu a barvě, k jaké příležitosti se bude áčková sukně zrovna hodit.
Šestidílná a osmidílná sukně je také velmi univerzální. Může krásně obepínat postavu kolem pasu a boků, nebo být volná již od pasu dolů. Můžeme si také zvolit šířku sukně dole, místo kde začneme rozšiřovat (od pasu, od boků, od půl stehen, od kolen - tulipánová sukně), všít klíny mezi jednotlivé díly... Pokud sukni rozšiřujeme od pasu nebo od boků dolů, hodí se určitě pro všechny nebo většinu typů postav. Pokud ji rozšiřujeme tulipánovitě, platí to, co je popsáno u sukně tulipánové.
Tulipánová sukně nebo sukně se všitými klíny od cca kolen dolů vypadá velmi pěkně na štíhlých a středně vysokých až vysokých ženách. Velmi malou ženu může ještě více opticky zmenšit, silnou více rozšířit.
Velmi dobře se ženy cítí v půlkolové sukni. Je dobré tuto sukni šít spíše ze splývavějších materiálů, protože jinak by mohla trochu odstávat a to ne vždy chceme. Půlkolová sukně se také hodí pro všechny typy postav, ale je otázkou, jak se v ní budou cítit. Některé silnější ženy mají pocit, že potřebují spíše užší oděvy, aby nevypadaly „jako v pytli“, a aby je tyto oděvy zeštíhlovaly. Tyto ženy by si jistě půlkolovou sukni nevybraly. Kolová sukně se již moc pro běžné nošení nehodí. Platí pro ni ale stejná „pravidla“ jako pro půlkolovou.
Pro opravdu silné ženy doporučuji nosit přes sukni buďto dlouhou, vhodně střiženou halenku nebo tričko, které budou sahat minimálně k bokům, ale klidně i dál, nebo celé šaty či šatovku. Ty nejlépe zahalí a naformují postavu tak, jak to samotná sukně nikdy neudělá, leda s velmi vhodně zvolenou halenkou nebo tričkem. Tím nemám na mysli halenku typu „pytel“, desetibarevnou s obrovskými květy nebo jinými moderními vzory a nejlépe s ramenními vycpávkami. Ale přiměřeně dlouhou a velmi dobře střiženou halenku, co nejvíce vypasovanou a vytvarovanou na postavu tak, aby ještě zakryla faldíky, ale už zbytečně nerozšiřovala a nedeformovala postavu. Střih, délka a šířka záleží na postavě a hlavně na sukni, ke které si ji chce žena vzít. Také barvy by měly být přiměřené. Mohou být i jasné a zářivé, ale stačí jedna či dvě. V žádném případě však nepoužívejte ramenní vycpávky! Ty patří do saka.
Toto byly takové základní typy střihů. Jak jste si jistě všimly, vždy se u těchto střihů jednalo o vertikální členění. To je nejdůležitější při posouzení toho, jak nám střih padne a jak se v něm cítíme. Ovšem nemalý vliv na to, jak se budeme v sukni cítit a jak v ní budeme vypadat má i horizontální členění. Takové nejběžnější je tzv. sedlo (viz kapitola Různorodost střihů). Používá se hlavně u úzkých sukní. Na toto sedlo se pak našije „zbytek“ sukně. Tento „zbytek“ se velmi často našívá mírně nařasený. Oblíbené je také to, že se našije krátký pruh nařasené látky a na něj další krátký pruh nařasené látky a tak dál, až máme požadovanou délku. Tento střih bych doporučovala opravdu jen štíhlým ženám a ne moc malým. Stejně jako širší sukni s vysokým kanýrem (cca 10 cm a více). Opticky zmenšuje a rozšiřuje.
Pokud nevyjde délka sukně a potřebujete ji něčím nastavit, udělejte to tak, aby to vypadalo jako chtěný ozdobný prvek. Pruh látky, kterou nastavujete, například naskládejte nebo nařaste (kanýr), pokud toto nechcete, tak šev něčím překryjte (ozdobte) – a to i v případě, že nastavujete jinou látkou.
Jistě by se toho dalo napsat více, ale myslím si, že to základní bylo podchyceno. Pro všechny typy oděvů, o kterých jsem psala samozřejmě platí, že jsou dobře vypracované a hezky sedí – jinak i štíhlá žena nebude vypadat nijak zvlášť dobře. Doufám, že jsem nezapomněla na nic důležitého a budu se těšit na naše další setkávání nad harmonií oděvů.
Renata H. (renata@krejcovstvirenata.cz)
13. 6. 2012