Roku 1937 zemřel v Praze český politik a vůdce nacionalismu Karel Kramář.
Máte-li zájem odkazovat na naše stránky, použijte prosím tento obrázek.
V jednom velkém městě byl jeden malý, starý, ale hezký činžovní dům. Mohlo by se zdát, že to byl obyčejný činžovní dům jako tisíce jiných, ale tak to nebylo. Tento dům byl zvláštní a výjimečný tím, že se v něm odehrál zvláštní a výjimečný příběh.
Kromě mnoha jiných obyvatel tohoto domu zde žila také slečna Hana a slečna Tereza. Slečna Hana byla učitelka na základní škole, žila sama v malém hezkém bytě a byla stále veselá a milá. Jenom občas bylo vidět v její tváři starosti, to když děti ve škole zlobily, nebo když viděla jak špatný příklad mají ve svých rodičích.
Slečna Tereza byla sociální pracovnice, která pracovala na úřadě nedaleko Haniny základní školy. Byla také stále veselá a milá, ale v jejích očích bylo možné občas nalézt určitou zatrpklost, nebo možná spíše smutek. To když musela řešit případy dětí, které byly vedeny tak špatně, že musely být odebrány rodinám, nebo dokonce musely být umístěny do nápravných zařízení pro mládež.
Obě tyto ženy znaly stejné děti a stejné rodiny, obě žily ve stejných vnějších podmínkách a milovaly svou práci, kde se cítily užitečné a potřebné. Do práce často chodily spolu a rády si povídaly. Tak se také jedna o druhé mnoho dozvěděly. Například i to, že obě milovaly umění. Hana měla v lásce vážnou hudbu, zejména si zamilovala Beethovena, Tereza zase nemohla odtrhnout své oči od klasických spisovatelů, dramatiků a básníků. Jí uchvátil Goethe.
V domě se občas měnili nájemníci, jedni se odstěhovali, jiní přišli. Tak také jednoho dne se do malého bytu v druhém patře nastěhoval mladý muž. Bylo mu krátce po osmnácti letech a na první pohled bylo vidět, že je světem zmítán a vláčen a vlastně ani neví, že by to mohlo být jinak.
Byl neupravený a měl hrubé způsoby jednání. Za celý život nepoznal vlídného slova a vyrůstal jako dříví v lese. Když udělal něco špatně (a nebylo toho málo), vždy dostal natlučeno a vyhubováno, jak je špatný, jak se nikdy nezmění a jak je k ničemu.
Jakub, tak se mladík jmenoval, také v této době pořádně k ničemu nebyl. Už na základní škole uměl vyjmenovat všechna „vybraná“ slova, jen aby si dodal vážnosti před ostatními, jako první začal kouřit a jeho chození za školu mu dvakrát vyneslo opakování ročníku.
Pokaždé pak slyšel, jak je špatný a jak je k ničemu a stále více si uvědomoval, že je to pravda. Věděl, že nemá žádnou hodnotu, a myslel si, že ani nikdy mít nebude. Tak neměl ani snahu se pokoušet nějakou hodnotu v sobě vytvořit.
Po základní škole šel rovnou na pracovní úřad – protože do učení by ho jistě nevzali, když byl tak špatný – a tam mu našli místo popeláře. Doma ho po dovršení osmnácti let nechtěli, ale měl to štěstí, že si našel docela rychle maličký byt.
Tak se stalo, že se tato ztracená duše setkala se slečnou Hanou a slečnou Terezou ve výtahu jejich domu. Jakub jel jen dvě patra, ale slečny bydlely až nahoře. Cestou výtahem, poté co Jakub vystoupil, si vyměnily pár rozpačitých pohledů.
Druhý den šla Tereza pro něco do sklepa. Potkala se s Jakubem, jak si prohlíží sklep a hledá svou kóji.
„Brý den,“ pozdravil Jakub.
„Ahoj,“ odvětila mu Tereza, která cítila svou převahu jak věkovou, tak intelektuální.
„Nevíte kde má kotec byt číslo 6?“ zeptal se Jakub a ani se na Terezu nepodíval.
Naprosto neosobně mu Tereza ukázala na druhý konec chodby a odpověděla:
„To musíš tam. Číslování jde z tamtoho konce sem. Tady jsou kóje pro byty z vyšších pater.“
Pak si ještě na něco vzpomněla a také chtěla trochu vylepšit to, jak byla nepříjemná a dodala:
„Je tam také vstup, budeš to tam tudy mít blíž.“
„Děkuju,“ zabručel mladík a houpavým krokem s rukama v kapsách zamířil na druhý konec sklepní chodby.
Ještě ten den šly spolu Tereza i Hana z práce a Tereza se rozpovídala o Jakubovi a příhodě, kterou měla ráno.
„Vím, že nemám odsuzovat, ale já si nemohu pomoct. Je mi nepříjemný. Připomíná mi děti a mladé lidi, se kterými přicházím často do styku v práci. Vím, že velmi často je jejich jednání zaviněno nedostatkem lásky, porozumění, nebo přísné výchovy ze strany rodičů, ale myslím, si, že se asi tito lidé nedokáží změnit. Že jsou už takoví a jako s takovými se s nimi má jednat. Ne, nemyslím, pohrdavě a hrubě, ale držet si odměřeným jednáním odstup, aby si snad nedovolili příliš.“
Hana o těchto slovech dlouho přemýšlela a Terezu úplně chápala. Každý den se v zaměstnání potýká s nešťastnými případy lidí a má mnoho zkušeností. Stejně ale cítila, že by se k mladému muži ráda chovala jinak. A proč vlastně ne? Vždyť je to její věc. A pokud se to nevyplatí, však ona si již umí sjednat pořádek a náležitý odstup, toho se nebojí.
Jednoho dne se stala nepříjemná věc – nejel výtah. A Hana měla zrovna tak těžkou tašku s nákupem. No nic, s několika přestávkami se doslova vyšplhá do šestého patra.
Když se odhodlávala k namáhavému výstupu, objevil se Jakub. Šel právě z práce.
„Brý den,“ pozdravil s rukama v kapsách, jak se sluší a patří.
„Dobrý den,“ odpověděla Hana.
Jakub se zarazil. Takto jej ještě nikdy nikdo nepozdravil. Byl zvyklý, že mu lidé tykali jako dítěti, či jako někomu podřadnému.
„Prosím vás, nebyl byste tak hodný a nepomohl mi s taškou? Bydlím až v šestém patře a nejede výtah,“ zeptala se Hana.
Jakub byl úplně zmatený a v tom zmatku dokonce zapomněl být hrubý a neotesaný. Přeochotně přiběhl k Haně a vytrhl jí tašku z ruky. Když došli až k jejím dveřím bylo možné vidět v jeho očích něco, co tam ještě nikdy nebylo. Byla to vděčnost. Vděčnost za důvěru. Bylo to poprvé, co mu někdo věřil, že něco dokáže, že je k něčemu dobrý.
„Moc vám děkuji. Když vám to budu moci nějak oplatit, víte kde zazvonit,“ rozloučila se s ním Hana. Pozvat dál si ho netroufala. A vlastně ani nechtěla – byl cítit cigaretami a vůbec, byl takový neupravený.
Když zavřela dveře, cítila něco moc hezkého, co ji oblažovalo a rozradostňovalo. Netušila ale zatím, jak mnoho pro tohoto člověka právě vykonala.
Za několik dní se potkaly slečny s Jakubem u výtahu. Jakub jim podržel dveře a neuměle se pousmál.
„Brý den,“ pozdravil opět zdvořile.
„Dobrý den,“
„Ahoj,“ zaznělo mu v odpověď.
Tereza se druhý den podivovala: „Ty mu vykáš? Vždyť je to ještě kluk.“
„Je to dospělý člověk a nevadí mi, že je o dost mladší,“ odpověděla Hana.
„No já nevím, jak myslíš, jen aby si nezačal o sobě myslet kdoví co. Podle mě je to ještě skoro dítě a než bude mužem, to ještě potrvá.“
Sešly do sklepa pro svá kola, protože se chtěly projet do přírody, když byl tak krásný den. V tom je opět potkal Jakub a svým obvyklým způsobem pozdravil.
Jak to už ale bývá, v tomto starém domě nějak zapomněli na koleje, které se pokládají na schody ze sklepa, aby maminky s kočárky nebo cyklisti mohli svá břemena lépe vynést. Tak byli všichni odkázáni na svou sílu a zručnost a vše museli vláčet po schodech.
„Já bych vám ty kola vynesl,“ nabídnul se nesměle Jakub.
„Ne, děkuji, jsi hodný, ale tohle zvládnu sama,“ odpověděla rychle Tereza. Vždyť je to taková houžvička, ještě by se namohl, myslela si.
„Děkuji, já bych byla moc ráda,“ souhlasila Hana. „To kolo je na mne těžké. Již dříve jsem si říkala, kdyby tady tak byl nějaký pořádný muž a pomohl mi, to by se mi ulevilo.“
S úsměvem mu předala své kolo z odlehčeného materiálu, které si pořídila právě proto, aby ho v případě nutnosti unesla.
Jakub vyběhl s Haniným kolem až před dům, zatím co Tereza se plahočila s tím svým ještě notnou chvíli.
„Mně to kolo připadá velmi lehké,“ podivoval se venku Jakub.
„To asi vám, vy jste muž a máte sílu. Pro mne je těžké,“ zasmála se Hana a trochu se začervenala nad svou lží i lichotkou, kterou právě udělila úplně cizímu člověku.
Tereza byla již venku a všechno slyšela. Věděla, že Hana má odlehčené kolo, a že nikdy neměla nejmenší problém jej vynést kamkoliv potřebovala. Začínalo jí docházet, kam Hana míří a skryla před Jakubem svůj spiklenecký úsměv.
