Rubriky

Stalo se dnes…
27. 8. 1452
Vyhořelo město Čáslav

Roku 1452 v neděli, v kázání nešporní, město Čáslav s kostelem i zvony na větším díle vyhořelo.

Více zajímavých událostí v Kalendáriu

Doporučené stránky:

Cesta ženy

Odkaz na nás:

Odkaz na nás

Máte-li zájem odkazovat na naše stránky, použijte prosím tento obrázek.


Jak změnit svět (část 2.)

První část


Jednou večer zazvonil zvonek u dveří Hanina bytu. Kukátkem viděla, že na chodbě stojí Jakub. Trochu se polekala, ale hned dveře otevřela.

„Dobrý den,“ pozdravila. „Co byste si přál?“
„Brý den,“ odpověděl nesměle Jakub. „Já jsem slyšel, že jste učitelka a chtěl jsem vás poprosit, jestli byste mně mohla poradit.“
„A v čem konkrétně?“ ptala se Hana dál a váhala, má-li jej pozvat dovnitř.

Jakub se tam však nijak nehrnul a jen plaše přednesl svou prosbu: „Já bych se chtěl přihlásit do školy, ale nic neumím a asi bych neudělal přímačky. Tak sem se chtěl zeptat, jestli byste mě třeba ňák nedoučovala.“

Hana oněměla úžasem. Jakub si to však vyložil špatně a rychle dodal: „Já bych vám to zaplatil!“

Tu se Hana začala smát a pozvala Jakuba dál. Uvařila mu čaj a dlouho si s ním povídala. Vyprávěl jí o svém životě i současném zaměstnání, o tom, že chtěl jinou práci, ale nechtěli ho vzít, kvůli nízkému vzdělání.

Dozvěděla se o něm vlastně všechno podstatné a došla k závěru, že Jakub není špatný, jen špatně vedený, tak jak vždy říkala Tereza, ale také, že v jeho případě je změna ještě možná.

Řekl jí, že až tady díky ní si uvědomil, že může žít jinak, a že by chtěl mít jako člověk nějakou hodnotu. Že mu vždycky všichni dávali najevo, jak nestojí za nic a on tomu věřil. A pak, když mohl pomoct Haně s něčím, co ona nezvládla, ale on ano, zatoužil, aby jeho hodnotu viděli i jiní lidé.

Hovořil o maturitě a vysoké škole, a že všichni, kdo mají vysokou, školu něco znamenají. Tak by chtěl i on.

Hana v tomto ohledu byla střízlivější. Zeptala se ho, co by chtěl dělat a on odpověděl, že by se mu moc líbilo být automechanikem.

„Na to ale nepotřebujete vysokou školu,“ smála se Hana. „Nechcete zkusit nejdříve učiliště, potom, podle toho jak vám to půjde třeba maturitu a teprve pak byste viděl, co dál?“

Navrhovala mu tuto variantu, aby mu nemusela rovnou říct, že myslet nyní na vysokou školu je bláhové.

Jakub se usmál a řekl, že dá na ni. Pravidelně potom docházel do jejího bytu, kde nejenom že dohnal, co zameškal v základní škole – alespoň co se základních předmětů týká – ale pozvolna, nenápadně a přirozenou cestou jej Hana naučila slušnému chování, společenskému vystupování a sebeúctě.

Cítila, že takto musí jednat, ale sama stále nevěděla proč. Byla v tom však šťastná a tak se nechala vést svým citem. O placení nechtěla ani slyšet, ale věděla, že zadarmo to také být nemůže. Ne kvůli ní, ale kvůli Jakubovi. On musí cítit svou hrdost a sebeúctu a tu neucítí, když bude přijímat almužny. Chodil jí tedy pravidelně opravovat drobné věci v bytě a pomáhat do sklepa s úklidem.

Ubíhaly dny a týdny, čtyři roky uplynuly jako voda a Jakub jednou přišel k Haně s výučním listem. Byl hrdý a šťastný, poprvé v životě něco dokázal. A dokázal toho mnoho, protože školu studoval dálkově, při zaměstnání, a to není nic jednoduchého.

Protože byl velmi šikovný – další věc, kterou na sobě objevil – pán, u kterého byl na praxi, mu již během učení nabídnul místo. Jakub s vděčností přijal. Bude dělat něco, co ho baví, bude to důstojná práce a vydělá si slušné peníze.

Na maturitu si ani nevzpomněl a Hana byla ráda. Každý má vlohy pro něco jiného. V případě Jakuba to byla práce rukou. A to práce jemná a pečlivá, stejně jako práce, kde je potřeba velká síla. Obojí Jakub zvládal a byl na to hrdý.

Za nedlouho potom se musela Hana rozloučit s Terezou. Bylo jí to moc líto, protože to byla její opravdová přítelkyně, se kterou si rozuměla v životě zatím nejlépe.

Přála jí ale její štěstí. Stěhovala se za svým budoucím manželem do jiného menšího města, do rodinného domu se zahradou. Hana musela Tereze slíbit, že jí bude navštěvovat a také, že jí půjde za svědka na svatbě. Oboje splnila ráda.

Když Tereza odjížděla, přála si, aby jí Hana napsala něco na památku do malého sešitku. Dlouho do noci Hana přemýšlela, až pak jí napadla zvláštní myšlenka.

Teraza miluje Goetheho. Brzy bude mít děťátko a události od doby co se nastěhoval Jakub, si žádají vysvětlení a objasnění.

Má povolání pracovat s lidmi, kteří jsou v nouzi. Často spolu hovořívaly o dnešním smutném světě a polemizovaly, jak by jej bylo možné změnit. Přišly také na to, že kdyby lidé byli jiní, byl by jiný i svět. Jak ale změnit lidi?

Napsala tedy toto:


Jak změnit svět

Milá Terezo, často jsme spolu hovořily o tom, jaký je dnešní svět a jak je nám z toho smutno. Přišly jsme také na to, že kdybychom my lidé byli jiní, i svět by se mohl postupně změnit, ale již jsme nevyzkoumaly, jak změnit nás, lidi.

Možná, že jsem na něco přišla. Na něco, co by i Tobě s Jaroslavem mohlo pomoci také ve výchově vašich dětí. Před více než dvěma sty léty na to přišel i Tvůj milovaný Goethe:

„Když budeme s lidmi jednat podle toho, jací jsou, budou stále horší. Když však s nimi budeme jednat podle toho, jací by měli být, činíme je lepšími.“

Tvá Hana


Skrytá krása motýla

17. 6. 2010