Jan Hus

Žáček Jan z prachatické školy vyrostl v statného muže. Prošel školami pražskými, ba vzdělal se i na vysokém učení pražském a dosáhl hodnosti mistra.

Stal se knězem a kazatelem. Jeho nejmilejším působištěm byla Betlémská kaple v Praze. Tam kázával Pražanům po česku vzrušeným hlasem a s planoucími zraky. Učil je znáti pravdu a vedl je k životu řádnému a bohabojnému.

Po této kapli zachovaly se již jen skrovné zbytky zdí a pak studna, jejíž vodou křtil Mistr Jan novorozená děťátka. Studně ta, kamenným pažením opatřena, stávala prý uprostřed kaple, a lze ji dosud spatřiti v domě, vystavěném později na místě Betlémské kaple. Jednou při kopání ve sklepě nalezen byl blízko studně malý pohárek, znamenaný červeným křížkem. Pohárkem tím prý nabírával Jan Hus z betlémské studně vody ke křtu.

Tato svatyně přirostla Mistru Janu ze všech míst, kde pobýval a působil, nejvíce k srdci. I ve vězení na ni vzpomínal, píše památný list „veškerému národu českému“.

„Prosím vás, Pražané, abyste na Betlem, na to místo poctivé a milé, laskaví byli. Také prosím, abyste se vespolek milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli. Pravdy, kterou jsem ze zákona psal a kázal, se drželi. Pánů prosím, aby své chudině milostivě činili a spravedlivě ji spravovali.

Tento list píši vám v žaláři v okovech, čekaje na smrt odsouzení, ale maje pevný úmysl pravdě neustupovati a bludy, které jsou mě křivě přiřknuty, neodpřisáhnouti. Čechové, nejukrutnější naši nepřátelé, dali mě jiným nepřátelům pod moc a vězení. Zastávejte se zásady, kterou jsem vám, co věrný Čech, vštěpoval: Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdy až do smrti!“

Bylo mnoho těch, kteří si tato slova vzali k srdci. Zástupy Husových přívrženců rostly a rozmáhaly se. Zde v kapli Betlémské byla tedy kolébka hnutí husitského, slavné doby dějin našeho národa.

Ale Mistr Jan měl i mnoho nepřátel, jimž se znelíbila jeho neohroženost a jeho láska k pravdě. Těm se konečně podařilo, že přivedli svatého muže až na hranici... V dalekém městě Kostnici na břehu Rýna strávily plameny tělo Husovo. Ale ducha Husova zničiti nemohly: ten žil dále a jeho učení přetrvalo dlouhé věky.

Snahou mistra Jana Husa nebylo však hlásati něco nového v učení křesťanském. Chtěl vzdělávati lid, chtěl mu vštěpovati pravé pojmy o životě křesťansky spořádaném. Zejména snažil se vykořeniti bludy, které s učením křesťanským nikdy se nesrovnávaly. Náprava mravnosti byla účelem jeho kázání. Sám pak vždy snažil se spořádaným životem svým býti příkladem posluchačům. Ani nejmenší vady nemohli mu i největší nepřátelé jeho ve příčině té vytknouti. Nikdy nebažil ani po jmění, ani po úřadech, s nimiž by spojeny byly hojné příjmy. Mnozí z duchovenstva, kteří nepojímali vznešený svůj úřad pastýřský tak jako Hus, nenáviděli ho a stěžovali si na něho u arcibiskupa. Když však nic nepořídili, obrátili se do Říma k papeži Innocentovi VII. Ten konečně k žádosti kapitoly Pražské arcibiskupovi nařídil, aby byl bedliv vymýcení bludů, zejména pak těch článků Wiklefových, jež byly universitou odsouzeny.

Mnozí duchovní poslechli; kteří neuposlechli, byli trestáni. To nemálo popudilo Husa i jeho přátele. Nevole ta čím dále tím více se šířila. Avšak Hus i potom zachoval se velmi šlechetně, neboť ve schůzi českých příslušníků university přičinil se, aby bylo uzavřeno, že nikdo nemá učiti zmíněným článkům ze spisů Wiklefových, pokud by smysl jejich byl kacířský nebo bludný.

Arcibiskup Zbyněk v době té již odvrátil se od Husa, bylť rozmrzen, že má pro něj nepříjemnosti s papežem, a tak podařilo se těm, kdož okolo něho byli, betlémského kazatele náležitě osočiti. Rozkázal, aby všechny spisy Wiklefovy, které by kdo měl, byly jemu předloženy ku prohlédnutí, což nemálo potěšilo nepřátele mistra Jana. Vidouce, že arcibiskup nepřeje již Husovi, žalovali na něho u papeže. Zejména uváděli, že jeho kázání v kapli Betlémské působí výtržnost.

V době té připravována byla také změna v nejvyšším úřadě církevním. Dosud byli totiž dva papežové. Kardinálové římští i avignonští shodli se na tom, že nebudou poslouchati toho ani onoho, nýbrž chtěli, aby svolán byl do italského města Pisy církevní sněm neboli koncil, na němž by rozepře ve příčině dvojice papežské byly urovnány a nový papež byl zvolen. Za tou příčinou žádali všechny panovníky, aby dosavadních papežů nebyli poslušni, a byli nápomocni koncilu. Král Václav neváhal býti jim po vůli, neboť o co se přičiňovali, po tom toužili také i čeští horlitelé: odstraniti záhubný spor o stolec papežský a povznésti církevní život. Ti z kněží, jimž líbily se dosavadní nepořádky, rádi by byli zmařili koncil Pisanský. Král Václav však jich nedbal, ale chtěl, aby Čechové vyhověli kardinálům a prozatím nebyli poslušni žádného z obou papežů, až jak koncil rozhodne.

Jelikož arcibiskup Zbyněk a jiní vyšší duchovní byli proti tomu, požádal král universitu, aby rozhodla, co počíti. Jak již bylo vypravováno, rozhodovali tu o důležitých otázkách čtyři národové. Národ český v této otázce byl proto, aby bylo vyhověno králi; ostatní tři národové, mezi nimiž bylo nejvíce Němců, s Čechy nesouhlasili, nepřejíce si míti oprav v církvi. Tak došlo k roztržce.

Při příležitosti té ukázalo se nejlépe, že na universitě nemohou Čechové rozhodovati po vůli své, ale že cizinci tu mají převahu. Těžce to nesli čeští mistři i celý národ. Nyní zdála se jim býti nejpříhodnější doba k opravě této křivdy. Hus pomocí Jana Mikuláše Augustinova z Prahy, královského rady, zvláště se o ni přičiňoval. Král Václav vyhověl přáním českých mistrů. Dne 18. ledna r.1409 vydal v Kutné Hoře list, v němž prohlásil, že jest neslušno, aby národ německý, jenž nemá domácího práva v této zemi, přisvojoval si tři hlasy ve všech volbách a jednáních v universitě, a národ český, spravedlivý dědic tohoto království, měl hlas toliko jeden. Proto nařídil, aby od této doby národ český ve všech radách, soudech, zkouškách, volbách i jakémkoli veřejném řízení měl hlasy tři, ostatní národové dohromady hlas jeden.

Ten jest obsah památného dekretu Kutnohorského. Čechové se radovali, Němci, kteří ztratili nadvládu, hrozili, že odejdou z university Pražské. Avšak nic jim to nebylo platno. Odešli tedy z Prahy a s nimi také i ti, kteří hlásili se k tak zvanému národu polskému. Byli to také Němci, většinou poněmčilí Slezané. Hus v kapli Betlémské mluvě o tomto radostném vítězství Čechů, vyzýval posluchače, aby vděčně vzpomínali pana Mikuláše z Prahy, který zvlášť měl zásluhu o to, že král uznal žádost Čechů za spravedlivou.

Že cizinci odstěhovali se z university Pražské, přestala tato býti sice ústavem světovým, ale stala se za to ústavem zemským, v němž Čechové mohli po vůli své rozhodovati a nebyli ve vlastním domově závislí na vůli cizozemců. Ostatně v posledních dobách byly zřízeny také university již i v jiných zemích, a ač cizinců na universitě Pražské tím ubývalo, přece osvojovali si dosud právo, jako by Pražská universita byla zřízena jen pro ně.

Čechové majíce nyní na universitě většinu, vyhověli žádosti krále Václava a slíbili, že nebudou poslouchati papeže Řehoře. Koncil v Pise prohlásiv, že oba dosavadní papežové jsou nehodní, aby byli v čele církve, zvolil za nového papeže Alexandra V.

Zdroj: www.ao-institut.cz , čerpáno z knižních děl: „TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ“, Petr Hora, vydalo: Práce, vydavatelství a nakladatelství ROH, 1991 František Wenig - Staré pověsti Československé, 1931,
„OBRÁZKOVÉ DĚJINY NÁRODU ČESKOSLOVENSKÉHO“, Rezek, Dolenský, Kosina – 1923