Krásné vlasy nebo moderní účes?

Moje velká dceruško,

než se skutečně rozhodneš obarvit si vlasy jako „všechny holky ve třídě“, přečti si tento příběh. Stal se paní, kterou moc dobře znáš, říkejme jí třeba... třeba... Helena.

Paní Helena byla už dospělou ženou, když se jí do rukou dostala vzácná kniha. Knihu si přečetla a vše se změnilo: náhle viděla svět kolem sebe jinýma očima. Nejprve se v tom nemohla vyznat a vše se jí zdálo složité a těžké, rozuměla pouze úlomkům a malým částečkám. Během několika let se z těch malých úlomků poskládala překrásná mozaika. Ještě je v ní mnoho prázdných míst, některé kostičky se musí přeskládat, ale přesto už z mozaiky vystupují překrásné živé obrazy.

Jedním takovým obrazem je žena s vlasy až po pás; volně jí povívají v mírném vánku a vytváří kolem jejího těla závoj jemného záření čistoty. Také Helena zatoužila po dlouhých vlasech, cítila, že jí bez nich něco chybí...

Vlasy však Heleně nerostly. Dosáhly po ramena a pak už byly slaboučké a třepily se... Helena několik roků zkoušela všemožné rady babiček i „zaručeně působící“ kosmetické přípravky, ale nic nepomohlo. Po dlouhé době marného snažení se objednala ke kadeřnici, aby jí vlasy ostříhala až „do zdravého“, aby mohla začít znovu...

Seděla v koženém křesle s přehozem přes ramena a v zrcadle smutně sledovala, jak na zem padají výsledky jejího dlouhého snažení. Kadeřnice jí připadala nějak povědomá, kde ji jen viděla?

„Připomíná mi Adrianu, je to vůbec možné?“ Pomyslela si Helena a zeptala se: „Nepracovala jste před lety v tom velkém kadeřnictví na náměstí? Ano? Tak už vím, odkud Vás znám, já jsem k Vám, ještě jako studentka, chodila. Kolik je to už let? Pak jste zůstala s miminkem doma a od té doby jsme se neviděly...“ Heleně nevadilo, že si ji kadeřnice nepamatuje, alespoň jí nemusí vysvětlovat, proč si přeje zůstat u vykání přes to, že tenkrát před lety si tykaly....

Když kadeřnice odložila fén a sňala přehoz z ramen, Helena si smutně pohladila ostříhané vlasy. Jako blesk jí projelo poznání:

„Ano, tak proto mi nerostou vlasy a proto mne musela ostříhat právě Adriana!“ Helena totiž svým vnitřním zrakem spatřila samu sebe – o 15 roků mladší – jak sedí v kadeřnickém křesle a spolu s Adrianou vymýšlí nejmodernější účesové kreace a barvy. Vlasy tenkrát měla chvilku fialové, pak zase zrzavé, mahagonové, sestříhané tak a hned zas jinak...

Helena jako ve snu opouštěla kadeřnictví a nešťastně se shlížela v každé výloze. Tenkrát před lety ji ani nenapadlo, že takové zacházení s vlasy je vlastně opovrhování prací bytostných, kteří s láskou a pečlivostí formují její tělo přesně podle potřeb jejího ducha... že také její přirozená barva vlasů je přesně taková, jakou má mít... Nebo snad tenkrát cítila, že dělá chybu? Ano, cítila, ale lehce se dala už při prví návštěvě u Adriany přesvědčit, že prostě musí být moderní... A tak tedy byla! Byla dokonce hrdá na to, že budí rozruch mezi svými „staromódními“ tetinkami...

Jak dlouho jen trvalo, než se Helena dozvěděla o jemném vyzařování, o tom že dlouhé vlasy jsou pro ženu ochranou a pomocí. Jakou pomocí jí bylo, že si mohla připomenout, jak s tímto darem zacházela...

Takovou pomocí by snad mohl být tento příběh pro tebe, Anežko, skutečně se stal, pouze ta paní se nejmenuje Helena.

Maminka