Rubriky

Stalo se dnes…
19. 6. 1898
Položen základní kámen k pomníku Františka Palackého

Roku 1898 položen v Praze základní kámen k pomníku Františka Palackého na náměstí pod Emauzy.

Největší dílo Stanislava Suchardy představuje ve zpodobení bronzových figur duchovní vzrůst národa českého, obrozeného dílem Otce národa. Postava Palackého měla být na původním návrhu taktéž z bronzu, avšak později sochař sám vytesal tvář velikého dějepisce do žulového kamene.

Více zajímavých událostí v Kalendáriu

Doporučené stránky:

Cesta ženy

Odkaz na nás:

Odkaz na nás

Máte-li zájem odkazovat na naše stránky, použijte prosím tento obrázek.


Literatura - Pohádky pro malé i velké

Marie Halseband: POHÁDKY PRO MALÉ I VELKÉ 162 stran, formát A5, vázáno v plátně s přebalem

- 160,- Kč

Náhled do knihy:

Povídka o trapiči zvířat

V malém, útulném domečku, uprostřed roztomilé květinové zahrádky, bydlel zcela osaměle starý bělovlasý muž.

Nelze ovšem říci, že byl tak docela sám, ačkoliv s ním nebydlel nikdo z lidí. Měl mnoho zvířat, o která se s láskou staral.

Časně zrána, jakmile sluníčko vstalo, bylo vidět dědouška belhati se z domu. Měl totiž jen jednu nohu, druhou měl pod kolenem uříznutou a místo ní dřevěnou hůl. Opíraje se o berlu, ubíral se den co den, doprovázen nerozlučnými přáteli, psem Štěkem a kocourem Mourkem, ke kozímu chlívku, kde Lízinka, malá hnědá koza, již nedočkavě čekala na krmení a podojení.

Pak směla také Lízinka volně hopsati po trávníku kolem plotu za domem, zatímco stařec vrátil se do domečku připravit snídani. Nejdříve podělil Štěka a Mourka.

Sotva zacinkaly misky, již přiletěl také Honza, starý havran, vyspalý a spokojený, pro svoji obvyklou dávku chleba. Pak vyšel stařec s talířkem mléka před dům, tiše zapískal a vábivě zavolal.

Za chvíli vylezl ze štěrbiny ve zdi malý černý had, vypil mléko, odplazil se na blízký kámen a svinul se do kolečka, aby se vyhříval na sluníčku. Honza sedl si pod strom na hranici dřeva a Štěk s Mourkem natáhli se vedle sebe a slunili se.

Vtom zazněly nablízku zvučné dětské hlasy. Cestou k domku přicházeli dva malí chlapci. V rukou měli klacky a tloukli jimi do květin a keřů rostoucích podél cesty. Zvědavě nakukovali do zahrady na zvířata a přitom objevili i malého hada.

"Had! Pojď, zabijeme ho!" zvolal jeden.

"Správně!" souhlasil s ním jeho bratr.

Rychle nasbírali kamení a vyzbrojeni klacky vtrhli do zahrady. Hned první kámen zasáhl Mourka, který ležel nedaleko vyhřívajícího se hada. Kocour zaprskal, vyskočil, naježil hřbet, ale vtom již vyrazil Štěk a s hlasitým štěkotem vrhl se na malé vetřelce. Tito začali se oháněti svými klacky, ale jistě byl by je pes pokousal, kdyby stařec nevyšel ven.

"Vy jste mi ale pěkné děti!" řekl rozzloben. "Proč působíte bolest zvířatům, která zde v míru odpočívají? Styďte se!"

"Ale vždyť my chceme jen zabít toho hada," bránil se jeden z chlapců.

"A co ti udělal?"

"Nic," doznal chlapec. "Ale protože je had ošklivý, můžeme ho přece zabít. A pak - vždyť kouše!"

"Kdyby ho lidé nechali na pokoji, nekousal by. Jen se dobře podívejte, jak jsou zvířata chytrá a dobrá. Tady Lízinka nám dává každý den mléko, Štěk střeží dům, Mourek chytá myši a krysy a Honza právě tak. Dokážete to vy? Vždyť všechno je živé a cítí bolest tak jako vy , i ty květiny, kterým jste před chvilkou sráželi hlavy. Cožpak jste na to nikdy nepomysleli?"

Hoši zahanbeně zavrtěli hlavami.

"Tak se posaďte, budu vám něco vypravovat!"

Stařec uklidnil vrčícího psa, zavolal na svá zvířata a počkal, až se uložila v jeho blízkosti. Pak se posadil s chlapci na lavičku před domem a začal vyprávět:

"Byl jednou jeden malý chlapec a ten se jmenoval Frantík. Jeho největší radostí bylo, mohl-li trápit zvířata. Ačkoliv to dělal docela potajmu, aby o tom nikdo, ani rodiče nevěděli, přesto každý cítil, že chlapec je zlý, neboť ani jedno zvíře nemělo ho rádo. To je vždy špatné znamení, protože zvířata poznají, je-li člověk dobrý nebo zlý.

Tak milý Frantík utrhával mouchám křidélka a házel kamením po psu, který se nemohl bránit, protože byl uvázán u řetězu. Jednoho dne uviděl na půdě kočku a usmyslil si, že ji chytí. Kočka se ho však bála a utíkala před ním, protože už dříve jí často šlapal na ocas. Po dlouhém honění se mu přece jen podařilo chytit ji za nohu.

Vtom se kočka otočila, sekla packou a do krve mu rozškrábla ruku. To Frantíka tak rozzlobilo, že milou kočku vzal a vyhodil ji vikýřem ven. Ještě zaslechl, jak kočka dopadla na zem, až to zadunělo, a jak naříkavě vyjekla, a viděl, jak jeho maminka přivábena jejím nářkem vyběhla ven. Tak rychle, jak jen dovedl, seběhl Frantík dolů po schodech, tajně obešel dům a dělal, jako by se právě vracel z lesa." "Pff! Takový zbabělec!" prohodil jeden z chlapců pohrdlivě.

"Trapiči zvířat jsou vždy zbabělci," pravil starý muž. "Ale poslouchejte dále: kočka si zlomila nohu a od té doby kulhala. Kdyby ji Frantíkova maminka tak pečlivě neopatrovala, byla by jistě umřela. Jednoho slunečního letního dne měl Frantík donést vodu psovi jménem Pluto, který byl uvázán na řetězu. Chlapec vzal si s sebou hůl a přistrčil nádobu s vodou Plutovi jen tak daleko, aby pes přes všechnu námahu dosáhl do vody jen špičkou čenichu.

A když pes vyl, měl z toho Frantík radost a ještě ho bil klackem. Tak to trvalo chvíli, až najednou Frantík zakopl a upadl přímo před něho. Rozzuřený pas chňapl po jeho noze a vztekle se do ní zakousl. Frantík tak křičel, až se lidé sbíhali, ale než k němu přiběhli, byla jeho noha už hodně pokousána.

V takovém stavu ho donesli domů. Bolesti, které Frantík snášel, byly veliké, ale nikdo ho nelitoval, protože tentokrát všichni viděli, že psa trestuhodně trápil.

U chlapce se brzy dostavila horečka a rána se ošklivě zanítila. Rychle přivezli doktora, který položil Frantíkovi na obličej nějaký šátek, pronikavě vonící. Najednou se s ním všechno zatočilo a děly se s ním velmi podivné věci.

Cítil že ho kdosi strčil do pytle a shodil dolů se schodů. Au! Ta noha tak velmi bolela!

"Jen dolů s tím trapičem zvířat!" slyšel volat nějaký hlas a znovu se koulel se schodů dolů. Narážel na schody tak tvrdě, že ho celé tělo bolelo a musel křičet bolestí.

Náhle se pytel rozevřel a Frantík padal kamsi hluboko, hluboko dolů. Cítil kolem sebe žár a výheň a nemohl se ani pohnout. Po obličeji lezly mu mouchy, chtěl-li křičet, padaly mu do úst, a lezly mu do očí, chtěl-li je otevřít.

"Ty mouchy jsou bez křídel," pravil vážný hlas vedle něj, "ty jsi jim je přece vytrhal!"

Pak náhle ucítil takový tlak na svém těle, že již skoro nemohl dýchat. Na prsou mu seděla obrovská kočka se zavázanou nohou a zatínala drápy do jeho pokousané nohy. Au, to to bolelo! Palčivá výheň způsobila, že Frantík brzy pocítil nesnesitelnou žízeň. A hned stála vedle něho mísa krásné čisté vody, ale jen kdyby se mohl pohnout!

"Tak se vede trapičům zvířat," pravil opět hlas vedle něj. "Vidíš už, co musela ta nešťastná zvířata od tebe vytrpět?"

Pak někdo Frantíka prudce udeřil a on padal, ustavičně někam padal, až konečně otevřel oči, a tu viděl, že leží ve své posteli. Vedle postele seděla jeho maminka a hleděla na něho se slzami v očích. Jakmile se Frantík podíval na sebe, viděl, že má jen jednu nohu. Druhá byla uříznutá a zahalena silnými obvazy.

Den ze dne bylo mu lépe a brzy si směl vyjít na sluníčko, ovšem o berlích. Netrvalo dlouho a dostal dřevěnou protézu, na níž se učil chodit, i když ho to velice bolelo. Ale přes všechnu bolest a utrpení bylo v něm i kolem něho nějak jasněji. I rodiče to s radostí pozorovali. Pocítila to také zvířata, která nyní krmil a hladil, až si získal jejich důvěru a lásku.

Dokonce i starý pes Pluto stal se chlapcovým přítelem, když o něho hoch tak neúnavně pečoval. Od těch dob žil Frantík se zvířaty v lásce a porozumění, a tak ho vidíte i dnes. Sedí před vámi!" dokončil starý muž. Oba chlapci naslouchali se zatajeným dechem.

"Ani my již nebudeme nikdy trápit zvířata!" řekl první. "Je nám to tak líto! Smíme zítra přijít na návštěvu? A budete nám vypravovat o Štěku, Mourkovi, Honzovi i o hadovi?"

"O milém hadovi," opravil ho mladší bratr.

Starý muž s úsměvem přikývl a díval se za hochy ještě dlouho potom, co zaznělo od kraje lesa jejich poslední "na shledanou!" a v dálce dozněly mladé hlasy.

© 2005, VOLÁNÍ s.r.o.

Tolik ukázka z prvního výběru pohádek od spisovatelky Marie Halseband - "Pohádky pro malé i velké", jež do svých příběhů vetkala dar dávat lidem cosi, co je schopno hluboko zapustit kořeny a rozvinout se v květ. Společné čtení nebo poslech může býti pro mnohé znovuobjevením kouzla hodin, ve kterých lidé ještě naslouchali moudrostem stvoření.

17. 4. 2007