Rubriky

Stalo se dnes…
31. 7. 1853
Narození Terezy Novákové

Roku 1853 se narodila v Praze česká spisovatelka Tereza Nováková, dívčím jménem Lanhausová. Do českého písemnictví vstoupila v létech osmdesátých několika knihami novel, laděných v duchu citového feminismu; po autobiografickém románě „Z jarních dob“ (1891) a „Maloměstském románu“ (1890), v němž zpracovány osudy Zd. Havlíčkové, napsala monografii o Karolíně Světlé (1890), která jí byla vzorem i předchůdkyní.

Její populární lexikon „Slavín žen českých“ (jen první díl, 1894), přivedlo Terezu Novákovou k vlastní tvorbě a probudilo její zájem o věčný náboženský problém české duše. Povídka „Na faře“ (1912) představuje etapu na cestě k vyzrálým románům „Jan Jílek“ (1904), „Jiří Šmatlán“ (1906), a „Na Librově gruntě“ (1907), v nichž jsou pečlivou kresbou zachyceny postavy blouznivých sektářů, osvícených sedláků a neochvějných vyznavačů pronásledované víry.

Nejrozsáhlejší dílo Novákové (1909) „Děti čistého živého“ líčí znamenitě rozvrat pantheistické sekty „adamitů“ na Skutečsku v druhé polovině věku XIX., a román kněze buditele „Drašar“ (1914), popisuje literární ruch obrozenský a účast piaristů na českém obrození. Tyto dvě knihy jsou vrcholem díla Terezy Novákové, spisovatelky mohutného rozmachu tvůrčího a ženy tragické, která hleděla do hrobu několika svým dětem.

Tereza Nováková zemřela v Praze 13. listopadu 1912. Nejlepší monografii napsal o ni vlastní její syn Arne Novák: „O Tereze Novákové“ (1930).

Více zajímavých událostí v Kalendáriu

Doporučené stránky:

Cesta ženy

Odkaz na nás:

Odkaz na nás

Máte-li zájem odkazovat na naše stránky, použijte prosím tento obrázek.


Ludwig van Beethoven (část 2)

Na cestě poštovním dostavníkem jej na poštách čekají naléhavé dopisy jeho otce. Mamince je stále hůř a ptá se po Ludvíkovi, který se již začíná bát, že přijede pozdě. Aby jízdu urychlil, připlácel si rychlejší tempo i noční putování a v Augsburgu zjistil, že váček na peníze je prázdný. Již z Lince s ním však cestoval jistý doktor Schaden, milovník a znalec hudby, jenž Ludvíkovi sám nabídl půjčku třiceti zlatých. Ludvík s vděčností přijal.

Maminku zastihl ještě naživu. Po několika týdnech jeho pobytu v Bonnu zemřela slabá a v bolestech na souchotě (tuberkulózu).

Ludvík se najednou ve svých ani ne sedmnácti letech stává hlavou rodiny. Nikoliv jeho otec, ale on. Sám je nemocen, bojí se, že stejně jako matka. K tomu se přidružuje bolest z její ztráty, tíže dluhu doktoru Schadenovi, starosti o zabezpečení dvou malých bratrů a maličké, ani ne rok staré sestřičky, kterou si dočasně vzala do péče sousedka. Otec se o rodinu přestal starat úplně. Peníze, které vydělá, všechny propije nebo použije pro sebe.

Přichází zima, chlapci nemají boty, kabáty, je třeba zaplatit otop, najmout hospodyni, která se postará o domácnost a samozřejmě ji zaplatit, plnit své povinnosti v knížecí kapele, jakožto ve svém zaměstnání, cvičit na klavír a vzdělávat se, zaplatit dluh za matčin pohřeb, vrátit peníze doktoru Schadenovi...

Podaří se mu najmout hospodyni, která dá do pořádku domácnost a je schopna se i postarat o malou sestřičku. Děťátko je však nemocné a v listopadu umírá. Podruhé během jednoho půlroku stojí Ludvík, otec i dva bratři nad hrobem blízkého.


Ludwig van Beethoven


Jan Beethoven se vrací ke svému starému životu, chlapci, jedenáctiletý Nikola a čtrnáctiletý Kašpar, mají jiné starosti než péči o domácnost, a tak na vše zůstává sám hlava rodiny, Ludvík. Všechna tíha se na něj valí, tíha, kterou dříve v tichosti, pokorně a trpělivě nesla maminka.

Unaven a starostlivý přijímá návštěvu. Koncertní mistr kurfiřtovy kapely Ries přináší nečekanou pomoc. Padesát zlatých. Jako půjčku, aby se Ludvík necítil nedobře, se splatností prakticky v nedohlednu. Dále mu jako jeho bývalý učitel na housle radí učinit jednu nepříjemnou, avšak nezbytnou věc. Písemně požádat kurfiřta o svěření výplaty otcovy do rukou Ludvíka. Alespoň části. Pro Ludvíka je to věc krajně nepříjemná. Má naučenu úctu vůči rodičům, a i když jeho otec si v podstatě již žádnou nezaslouží, je toto pro syna věc téměř neuskutečnitelná. Navíc se bál hanby, která by z toho mohla vzniknout a na malém městě by jistě i vznikla.

Mezi tím vším mu stále obětavě pomáhá paní Breunigová. Našla místo pro Nikolu – má se vyučit lékárníkem, poskytuje šaty pro oba chlapce po svých dětech. Neefe zařídil zaměstnání pro Kašpara jako výpomocného hudebníka knížecí kapely.

To už však přešel rok a začínal druhý...

Ludvíkovi je devatenáct let. Jeho láska k Lorce nevybledla, naopak, získává stále na síle. Jeho sebevědomí je však stejně malé jako před třemi lety. Je pohublý po prodělaném tyfu, na již od narození nevzhledné, zamračené a snědé tváři lemované hustými černými a nepoddajnými vlasy jsou stopy po prodělaných neštovicích, které sice blednou, ale již nikdy úplně nezmizí. Je menší postavy, zato však ramenaté, takové, jakou mívají venkovští chasníci. Jeho prsty jsou krátké a silné a připomínají prsty těžce pracujícího člověka. Nikdo by v nich nehledal jemnost a zručnost budoucího nejlepšího pianisty Vídně, ba celého Rakouska.

Naděje na lásku však umírá poslední.

Konečně jej Neefe donutil napsat kurfiřtovi žádost o vyplácení poloviny platu svého otce a o příkaz k přestěhování Jana Beethovena mimo Bonn. Tím mu mělo být násilím pomoženo od pití, ke kterému má v Bonnu příliš mnoho příležitostí.


Kristán Gottlob Neefe


Při všech těžkostech a starostech Ludvík stále pilně cvičí na klavír, utíká si k nástroji postesknout a projevit svou bolest i lásku, komponuje drobné i větší a náročnější skladby. Neefe stále sní o brzkém odjezdu Ludvíka zpět do Vídně, ale zjišťuje, že mladý muž již tolik nespěchá. Nejdříve se vymlouvá na rodinu, pak se zapíše na Univerzitu v Bonnu, potom má zase něco jiného. Učiteli je jasné, že jej k městu něco váže, něco, co je silnější než všechny Ludvíkovy sny o učení se u Mozarta, o dobytí Vídně, o svobodě hudebníků a umělců. Že je to láska, čistá velká láska k dívce, to však vytuší až mnohem později.

Hudební talent a šikovnost prstů Ludvíka Beethovena se projevovaly stále více a více. Kurfiřt pořádal mnoho cest, na které bral i své nejlepší hudebníky, k nimž patřil i Ludvík.

Tehdy byly ve společnosti zvykem a zároveň oblíbenou zábavou soutěže a „souboje“ ve hře na hudební nástroj, zejména však na piano. Ludvík to nesnášel. Ne snad proto, že by neměl rád měření sil, nebo že by se dokonce bál. Vždy, když se nějaké soutěže, většinou nedopatřením, zúčastnil, vždy, když do soutěže šel, věděl, že vyhraje. Znal své síly i síly protivníka a dokázal sebe i jeho bez pýchy a arogance ocenit. A vždy také vyhrál.

Neměl tuto zábavu, jež se konala především během večerních sezení v domech šlechticů nebo hudebníků, rád z jiného důvodu. Byl přesvědčen, že snižuje hudbu. Že je to hanobení a pošlapávání hudebního umění, které je přece určeno k něčemu zcela jinému, mnohem vyššímu. Také mu tyto „zápasy“ připadaly jako zneuctívající pro umělce samotné. Umělci by měli stát vedle sebe, jako bratři, ne proti sobě jako gladiátoři, pro pobavení ostatních.

Přes to se soutěží v tomto svém životním období i později mnohokrát zúčastnil. Jeho přátelé vždy dokázali vynalézt nějakou tu lest, kterou prohlédl většinou příliš pozdě. A odejít či odmítnout v této chvíli by znamenalo totéž, jako ukázat slabost a strach z případné prohry. Na to byl však zase příliš hrdý.

Díky jedné z těchto komorních soutěží konané ve městě Aschaffenburgu, kam připluli hudebníci s kurfiřtem a jeho doprovodem, se však přiblížil blíže k Vídni. Poražený sok, o generaci starší kněz byl Ludvíkovou hrou upřímně ohromen. Radil mu však naléhavě, aby odcestoval do Vídně, učil se, neusnul, nazakrněl v Bonnu. Ludvíkovi, který již zjistil, že Lorčina láska patří jedině jeho příteli Wegelerovi, se tato slova poslouchala již lépe a radostněji, než kdykoliv před tím.

Klavírní sonátu D-dur, kterou z lásky psal pro Lorku ještě dokončil. Také ji Lorce věnoval jako dárek na rozloučenou a jako přání ke štěstí jí a Wegelerovi.

Nedlouho potom, roku 1792, odjíždí hledat své štěstí, dobývat radost pro druhé a zápasit s přetěžkým osudem do hlavního města nejen hudebního světa, do Vídně.


Pokračování příště


Vídeň v době Beethovena


(Obrázek Kristiana Gottloba Neefeho je převzat z knihy „Sám proti osudu“ od Antonína Zhoře)


První díl
Třetí díl
Čtvrtý díl
Pátý díl

21. 1. 2009