Rubriky

Stalo se dnes…
28. 7. 1869
Úmrtí Jana Evangelisty Purkyně

Roku 1869 umřel v Praze největší český a vůbec slovanský přírodozpytec Jan Evangelista rytíř Purkyně.

Pocházel ze staré rodiny litoměřické a narodil se 17. prosince 1787 v Libochovicích nad Ohří. Prodlel nějaký čas v řádě piaristů, potom studoval filosofii a medicínu. Již jeho doktorská práce upozornila na vynikající talent Purkyňův a umožnila mu časnou habilitaci v Praze r. 1822.

V létech 1828 - 1849 přednášel Purkyně na universitě vratislavské, odkud pak povolán do Prahy. Celé dvacetiletí působil na pražské universitě a šířil věhlas mladé české vědy po celém světě.

Purkyňovi se dostalo velkolepého uznání všech evropských institucí, v posledních dnech života pak i povýšení do stavu rytířského.

Životní dílo Purkyňovo zasáhlo všecka odvětví přírodních věd, zvláště slavná byla jeho pozorování optická, studie o nervech a vztazích duševního života k tělesnému. Jan Evangelista Purkyně je zakladatelem fysiologie pokusné a geniálním objevitelem samých základů života ve vesmíru.

V poučce „Omne vivum ex ovo“, „Vše živé z vejce“, jež vepsána i na jeho pomník na hřbitově vyšehradském, je vyjádřena základní pravda nového poznání o zrodu všeho živého.

Purkyně usiloval o znárodnění české vědy a jako stoupenec Jungmannův se účastnil založení časopisů Krok a Živa.

Jako básník překládal Torquasta Tassa a Schillera, filosofické své názory uložil v německém spisku „Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce“ (objeveno až po jeho smrti, česky vydáno ve Svět. Knihovně, 1910).

Krásná a harmonická osobnost velikého člověka a geniálního objevitele, jenž za životní heslo své volil devisu: „Pokud a kde Bůh žíti povelí, buď věren vlasti, víře, příteli!“ zachycena je v autobiografii Purkyňově (česky vyd. J. Teige, 1920). - Opera omnia, Sebrané spisy Purkyňovy.

Více zajímavých událostí v Kalendáriu

Doporučené stránky:

Cesta ženy

Odkaz na nás:

Odkaz na nás

Máte-li zájem odkazovat na naše stránky, použijte prosím tento obrázek.


Ludwig van Beethoven (část 3)

Cestoval dlouho. Poštovní dostavníky nejezdily moc rychle a cesta byla daleká. Kromě toho je ve městě Koblenc zdržely početné vojenské jednotky bojující proti francouzským revolucionářům, které se chtěly dostat přes most na druhou stranu Rýna, stejně jako cestující v dostavníku a mnoho jiných civilistů.

U jedné malé vesnice narazili na Francouze. Ludvík byl již delší dobu vnitřně přímo posedlý velkou francouzskou revolucí, jejíž vojáci postupně pronikali do zemí s Francií sousedících, a upřímně sympatizoval s nepřítelem své země. S nepřítelem, jehož heslo znělo:
Rovnost – volnost – bratrství.
S nepřítelem nikoliv jeho, jak on sám to cítil, nýbrž nespravedlivého života založeného na principu vrchnosti a poddanství, přepychu a bídy, povýšenosti a ponížení. Zkrátka velká francouzská revoluce pro něj znamenala svobodu, hrdost, volný a spravedlivý život, všechno, čeho chtěl i on sám ve svém životě dosáhnout.

Dal se do řeči s velitelem francouzského oddílu, který mu ochotně nadiktoval slova Marseillaisy, revoluční písně, pozdější francouzské hymny, jež Ludvíkovi učarovala:

„Kupředu, děti vlasti, k boji,
teď nastává nám slávy den.
K útoku tyran už se strojí,
krvavý prapor je pozdvižen.

Slyšte, jak v kraji vztekle hučí
vojínů těch divoký řev,
prolévat chtějí naši krev,
děti pak vraždit nám v náručí.

Do zbraně, občané!
V pluk svůj se každý řaď!
Jen vpřed, jen v boj,
krev nečistá ať zkrápí luh i sad!“

Zapsal si také ihned její melodii. Francouzi neútočili proti civilistům a obyvatelům nešlechtického původu. Cestující v dostavníku se tedy mohli cítit bezpečně – Ludvík se dokonce cítil velmi dobře. Pak pokojně pokračovali v cestě dál.

Probouzí se jednoho podzimního rána ve Vídni, v malém, studeném, ale levném pokojíku. Nemohl ani dospat, jen aby již mohl vyrazit za svým novým učitelem, největším současným skladatelem, Franzem Josephem Haydnem. Mozart zemřel před necelým rokem, to Ludvík věděl, již když se dal na cestu do Vídně.

S Haydnem se seznámil ještě za pobytu v Bonnu. Hrál mu také několik svých skladeb a mistru se zalíbil.

V kufru má dopisy od milého Waldsteina, šlechtice, jenž Ludvíkovi v Bonnu pomáhal z upřímného přátelství. Byl to jeden člověk z večerní společnosti scházející se u paní Breunigové. Dopisy jsou vlastně jakési doporučení pro Ludvíka, aby se mu ve Vídni snadněji začínalo. Jsou určené knížeti Esterházymu, hraběti Kinskému, knížeti Lichnovskému a Lobkovicům. Jako prvního, za kterým má Ludvík zajít, doporučoval mu Waldstein Lichnovského.

A co na to Ludvík? Jen ať si dopisy v kufru zůstanou, jak nejdéle to půjde. On bude nezávislý hudebník, jako Mozart!


Franz Joseph Haydn


Když zjišťuje, že na návštěvu u Haydna je příliš brzy, jde navštívit svého prvního učitele – Mozarta. Na hřbitově daleko za městem jej jistě rušit nebude. Jaké bylo však pro něj hrozné překvapení, když mu hrobník řekl, že žádný Mozart zde hrob nemá. Ano, pochovával někoho toho jména, avšak ne do hrobu s náhrobkem, který neměl kdo zaplatit, nýbrž do šachty, kam se pochovává chudina a bezvýznamní lidé. A ještě horší zprávu se později dověděl od Haydna. Na pohřbu se sešlo pár lidí, k městské bráně došel jen jeden a dál až ke hřbitovu jej nedoprovodil nikdo. Vůbec nikdo! Ani jeho manželka, která byla tak nemocná, že nemohla.

Skleslý a nechápající jde ze hřbitova zpět do města. Vždyť Mozarta znala celá Evropa! Jeho Kouzelná flétna se hraje se stále vyprodaným sálem a nikomu nechyběl? Nikdo neměl na to, aby zaplatil alespoň malý náhrobek? Ani jeho žena. Příjmy z jeho díla šly v drtivé většině do kapsy ředitele divadla, nikoliv k tomu, který je přijal pro radost celého světa. Zemřel sám a chudý. Takový konec čekal prvního svobodného hudebníka. Jaký asi čeká Ludvíka?

Při těchto myšlenkách přichází k Haydnovi. Je to starý, dobrosrdečný a laskavý muž. Když se s Ludvíkem domluvili, co všechno by jej měl učit, přišlo na logickou, ale nepříjemnou otázku. Kolik bude za svou výuku chtít?

Nic!

To se však Ludvíkovi, který ale nemá peněz nazbyt, přece nelíbí. Nechce přijímat milodary. Haydn jej chápe a tak mu dá zvláštní návrh. Každý měsíc jej Ludvík pozve do jedné hezké kavárničky na šálek čokolády, který spolu vypijí. Tím bude hudebníku, největšímu ve své době, který je stejně materiálně více než dobře zaopatřen, zajištěno vyrovnání za hodiny a týdny vyučování.

Něco však po Ludvíkovi přece jen chce. Až bude slavný a velký umělec, a Haydn věděl, že bude, neodmítne ty menší, kteří přijdou stejně jako Ludvík teď. Ludvík slíbil rád a také slovo dodržel. Ludvík Beethoven vůbec vždy dodržel, co slíbil. Byl tím znám.

Učitel radí žáku, aby vyhledal knížete Lichnovského a ucházel se o místo v jeho službách. On sám je hudebníkem u hraběte Esterházyho, jenž si považuje za svou čest, mít za přítele tak slavného hudebníka, jako je Joseph Haydn. Kníže Lichnovský, podle Haydnových slov, se bude k mladému skladateli chovat stejně, zvláště po doporučení Waldsteina. Vídeňská šlechta, sama hudebně vzdělaná, se k hudebníkům umí chovat jinak než je Ludvík zvyklý.

To se mu však ani trochu nelíbí. Chtěl být nezávislý, chtěl, aby jej všichni respektovali jako svobodného a hrdého člověka. A nyní? „To si musí hudebník vybojovat sám, musí si to nejprve zasloužit,“ říká mu Haydn. „A trocha pokory vás nezabije.“

Ludvík cítí, že vše, co mu starý mistr říká, je pravda. Zatím nemůže být sám a nezávislý, ale později...

Uposlechl Haydna a šel ke knížeti Lichnovskému, který jej přijal. A snad nikdy nelitoval.


Pokračování příště


Ludwig van Beethoven


(Obrázek Franze Josepha Haydna je převzat z knihy „Sám proti osudu“ od Antonína Zhoře)


První díl
Druhý díl
Čtvrtý díl
Pátý díl

29. 1. 2009