O povodních

Povodeň ... Toto slovo bylo v několika posledních dnech mnohokráte vyslovováno. V úzkosti, obavě, napětí. Nebylo snad člověka, který by se alespoň na chvíli tímto nezabýval.

I já jsem stál na mostu vedoucí přes jednu z našich řek a pozoroval její jinak tak volně plynoucí a pro člověka až uklidňující hladinu. S náhlým oteplením a vydatnými dešti probudila se k životu a ukázala svou sílu a nezkrotnost. A stejně tak její sestry a sestřičky v naší vlasti.

Mnozí z nás tak pocítili strach, strach o sebe, o životy svých blízkých, zažili pocit nejistoty a prázdna z toho, co bude, vezme-li jim voda jejich majetek.

Někteří z nás skutečně přišli i o střechu nad hlavou.

Všichni jsme tak mohli přímo, či nepřímo pocítit, co příroda dokáže, a že se nenechá jen tak spoutat a zotročit.

Ano, povodeň si vybrala i svou daň na lidských životech. Tak se to alespoň říká. Jak dokáže být příroda krutá … Především lidé postižení povodněmi táží se často proč. Proč zrovna já? Proč to Bůh dopouští? Vždyť jsou i tací, kteří tato utrpení museli prožít již poněkolikáté za poměrně krátkou dobu. Někteří, donedávna ještě nevěřící lidé, obracejí se tak ve svém zoufalství ke Stvořiteli o pomoc, s modlitbou na rtech. Ale … až v zoufalství.

Ano, je to kruté. Ale zeptejme se sami sebe, jestli to tak muselo být? Jestli to muselo dojít tak daleko? Kdo z nás se v tomto těžkém prožívání dokázal obrátit na sebe, ponořit se do svého nitra a položit si otázku: Jak já se chovám k přírodě, ke svému okolí, k lidem? Nejsem snad i já krutý, nekráčím snad i já životem jako valící se rozbouřená řeka, která smete vše, co jí stojí v cestě? Nejsem snad ten, který si jenom bere, ale nic za to nedává?

Ve Stvoření je to již tak moudře zařízeno, že nám, lidem, vrací se vše zpět podle našich zásluh, podle našeho chtění a jednání. Ať již je to bezprostředně, či v delším časovém odstupu. Ale každý si může být jist, že jeho zaseté na něj čeká v bohaté sklizni. Tak jako sedá sněhová vločka k vločce, tak jako padá dešťová kapka ke kapce, až nakonec vrací se v koloběhu přírody v podobě povodně, tak stejné je to s naším myšlením, mluvením a jednáním.

Není vůlí Stvořitele, abychom trpěli. To my sami můžeme za své utrpení a bolesti, neboť každý má možnost se svobodně rozhodnout jakou cestou se vydá, jak bude žít.

Jsou nám k tomu poskytnuty až neskutečné pomoci v podobě duchovních pomocníků a přírodních bytostí – bytostných. Druhé jmenované mohli lidé spjatí s přírodou vidět a i naslouchat jejich radám i varováním. Někteří mají tento dar i dnes. Vodní víly, elfové, skřítci … to nejsou vymyšlené postavy, vystupující jen v pohádkách a bájných příbězích. Jsou skuteční a jako věrní služebníci Boží starají se a pečují o vše ve Stvoření. Stejně tak i o vlákna osudu, aby každému z nás přivedli ve zpětném působení to, co si zasloužíme.

Bytostní nám pomáhali, radovali se, když se nám podařilo díky jejich pomoci něco dobrého vykonat, něco krásného vytvořit. My jsme si jich na oplátku vážili a ctili je.

To se žel vše změnilo, když jsme my, lidé, postavili svou vůli před Vůli Stvořitele. Stali jsme se ješitnými, domýšlivými a věděli jsme všechno lépe. S tím se lidstvo začalo postupně odvracet od Světla a přestalo vidět i bytostné. Ti však stále setrvávají ve Vůli Stvořitele a podle Jeho dokonalých a přesných zákonů vložených do Stvoření přivádí k lidem to, co si mají za svou troufalost a opovážlivost odčinit. V četných podobách tak projevují se účinky jejich působení.

Přesto, že jsou mezi námi ještě lidé, kteří mají tento velký dar bytostné vidět, většina z nás se sama uzavřela jejich pomoci. Tak neptajíce se bytostných stavíme si domy v záplavových oblastech řek, které i oni spravují. Tak zůstáváme bez varování, když žene se velká voda. Protože se stále odmítáme dobrovolně vřadit do soukolí Stvoření, protože se stále stavíme proti tomuto proudu Síly, musí nás Tato nakonec tvrdě zasáhnout a strhnout až tam, kam si zasloužíme.

V období povodní slyšel jsem i mnohé posměšné a rádo by vtipné poznámky na adresu rozbouřených řek. Od lidí, kteří byli působení tohoto živlu – vody ušetřeni, ať už z jakéhokoli důvodu. Tak nabyli jistoty, že jim se nemůže nic stát. Jejich jistota však stojí na poměrně vratkých nohách. Voda není jediný mocný živel, který bytostní ovládají. A namísto uvědomění si své malosti při pohledu na ničivou sílu vod, projevila se jen znovu jejich domýšlivost a panovačnost.

Proto lidé, procitněme, dokud je čas. Zbořme ten podstavec zdánlivé nepřemožitelnosti, panovačnosti a pýchy a postavme se ve Stvoření konečně tak, jak jsme již dávno měli stát. Uvědomělí, pokorní, sloužící. Míra našeho pádu a utrpení závisí jen na nás.