Roku 1884 zemřel v Mariánských Lázních velký spisovatel český Vácslav Beneš Třebízský.
Narodil se 24. února 1849 v Třebízi u Slaného, studoval v Praze bohosloví a r. 1875 byl vysvěcen na kněžství. Kaplanoval v Litni u Prahy a potom v Klecanech nad Vltavou, kde horlivým vykonáváním povinností duchovních slábl i onemocněl a mlád podlehl plicní chorobě. Se slávou pohřben byl na hřbitově vyšehradském.
Vlastenecký kněz od mládí s velikou láskou zachycoval zbytky prostonárodní tradice v lidových pověstech, které sesbíral v několika knížkách. Studoval ve starých letopisech, jejichž zprávy přetavil ve výhni svého ducha v poetické vypravování tklivé a nevšední krásy. Stejně jako později Jirásek, zachytil už Třebízský ve svém díle celé tisícileté pásmo českých dějin. Od dávných bojů o slovanskou liturgií (Z letopisů sázavských, 1871), přes království Přemyslovců (Královna Dagmar, 1883) sledoval dějinnou pout národa na práh husitství, nalezl posilu v mohutném projevu jeho síly, oslavil českou renesanci i tklivý předvečer doby Rudolfovy, aby nejvyšší píseň svého srdce zazpíval v elegiích o smutné době pobělohorské. Levohradecká povídka je snad nejvyšším projevem genia žalmistova, jenž triumfoval ještě ve velkolepém obrazu duchovní sféry české za dob Josefínských, který nazval „Bludné duše“ (1879). Spisy Třebízského jsou rozděleny do 16 dílů. Vesnické obrázky „Pod doškovými střechami“ jsou následovány knihami „V červáncích kalicha“, „V záři kalicha“, aby vyvrcholily v „Pobělohorských elegiích“, za nimiž jde devět svazků „Z různých dob“ a dílo se končí „Královnou Dagmar“. Od pravěku až k polovině svého století (povídka „První růže“) probral Třebízský českou kroniku a nalezl její vnitřní citový tón. Žádná doba českých dějin, tak hluboce náboženských, nezůstala cizí tomuto knězi, jenž nikdy nekaceřoval a dovedl vzdát statečným slovem chválu náboženské osobnosti Husově. Kazatelské práce Třebízského jsou uloženy v knize „Pravdou k životu“ a v modlitební knížce pro české ženy, „Pomněnky ve vínek božský“, zní mohutný chorál jeho vroucí „Modlitby za vlast“.
Třebízský byl předchůdcem Jiráskovým i Wintrovým a velkým buditelem svého národa, jehož slávu opěvoval a jehož bolestí trpěl. K tradici Třebízského se přihlásil K. V. Rais, jenž vydal drobné jeho práce ve sbírkách „Z rodné chaloupky“, „Národní pohádky a pověsti“, „Povídky starého zbrojnoše“, „Havraním perem“.
Máte-li zájem odkazovat na naše stránky, použijte prosím tento obrázek.
O státě českém II
Za starých dob byly Čechy rozděleny jinak, než tomu je nyní. Staří totiž rozdělovali českou zemi na předlabskou a zálabskou a obojí v několik územních celků, zvaných čudy; jindy ji zase rozvrhovali v udily, jako Kouřimský, Boleslavský, Lucký neboli Žatecký. Ale Vyšehrad spolu s nejvyšší mocí v zemi byl vždy vyhrazen knížeti celého národa.
O mnoho později, a to za krále Karla, císaře toho jména čtvrtého, bylo obecně schváleno rozdělení, zvané karlovské, totéž, které trvá dosud. Ten rozdělil zemi na patnáct obvodů, nebo jak se obvykle vyjadřujeme krajů, a pojmenoval každý z nich zvláštním jménem, po většině vzatým podle příslušných předních měst.
Jsou to kraje: 1. Pražský, 2. Kouřimský, 3. Hradecký, 4. Chrudimský, 5. Čáslavský, 6. Bechynský, 7. Vltavský, 8. Podbrdský, 9. Práchenský, 10. Plzeňský, 11. Rakovnický, 12. Slánský, 13. Žatecký, 14. Litoměřický a 15. Boleslavský.
K nim nadto přistoupila již před dobou Karlovou území spravující se zvláštními zřízeními na východoseverovýchodě hrabství Kladské, na západě kraj Chebský, na západoseverozápadě Loketský. A tak je všech krajů osmnáct.
V nich postihly, jak to již lidský osud přináší, jednotlivá města, hrady, zámky, městečka i vsi rozmanitě osudy, podle toho, jak se k nim střídavě obrátila štěstěna lichotivá nebo běsnící a dostalo se jim brzy vzrůstu, brzy úpadku. Ale podrobnější vypsání toho všeho ponechávám některému ze svých krajanů, který by se s větší výmluvností a bohatší knižní poučeností dal do spisováni velikého díla.
Kraj Pražský neobsahuje nic více, než hlavní město celé země, Prahu. První zakladatelé dali městu jméno podle slovanského slova práh. Když se totiž věštkyni a kněžně české Libuši zachtělo, jak se vypravuje, vyjíti z Vyšehradu, usedla na jakési vysoké hoře a shlížela na klikaté řečiště Vltavy mezi skalami; spatřivši tu místo, vhodné k založení města, dala se souhlasem svého manžela knížete Přemysla obnoviti zříceniny města Kasurgis, srovnaného kdysi se zemí.
V rozpacích nad vhodným pojmenováním místa vyslala několik služebníků, právě přítomných, a pravila:
„Jděte těmito luhy k dvorci, který vidíte, a až přijdete k místu, kde Vltava pohlcuje potok Brusku, zeptejte se dřevařů, jež tam potkáte, co dělají nebo co stavějí a co vám odpovědí, mne přineste!“
Služebníci uposlechnou rozkazu kněžnina. Zastihnou dva dělníky nebo dřevaře jak na tom místě sekyrami kácejí strom. Vlídně je oslovivše, táží se, o čem že pracují. Když od nich zvěděli, že zhotovují práh, vrátí se k Libuši a zvěstují jí, co jim dělníci odpověděli. Libuše výloží zvěst za dobré znamení a praví:
„Nechť je šťastné a příznivé to, co zvěstujete o prahu! Město, jež zakládáme, mějž jméno Praha! Často se totiž stává, že ti, kdož chtí do domu vejíti, neskloní-li sehnutě hlavu, na samém prahu narazí. Tak jestliže kdo budoucně bude chtít raději být nepřítelem našemu městu nežli přítelem, a nebude je sehnutě uctívati, k vlastnímu neštěstí to podnikne.“
Byly tedy položeny základy Prahy na levém pobřeží vltavském na úpatí Petřína a Svinského vrchu.
Nynější tři města Pražská nevděčí za počátky svého vzniku ani za svůj vzrůst jedné době ani jedinému vládci. Ono původní město, jehož zakladateli byli, jak jsme připomněli, Přemysl s Libuší (později se mu začalo říkati Menši místo), brzy nestačilo pojmouti všechno množství lidu a nedalo se pohodlně rozšířiti, jsouc sevřeno z jedné strany řekou, z druhé strany vrchy.
Tu kníže Mnata dal odkliditi dřevěný dům, který jeho bába vystavěla na Svinském vrchu a dav tam navoziti kamene s Petřína, rozkázal zbudovati na tomtéž místě velmi rozsáhlý a zároveň úhledný hrad pro svou manželku Střezislavu a její ženskou čeleď.
Tento hrad, skvěle ozdobený posvátnými i světskými stavbami a obohacený velmi vzhledným městečkem Hradčany, spatřujeme dosud za našeho věku, jak shora shlíží na pražské trojměstí.
Rovněž převedl Mnata velkou část lidu na druhý břeh Vltavy a dav vykáceti háj a na planině položiti (r. 723) základy ke zřízeni Většího města, první přepásal Vltavu dřevěným mostem. Od té doby žádný věk lidský nepřestal toto Větší město dobudovávati a dodávati mu vzrůstu i lesku budovami veřejnými i soukromými, posvátnými i světskými.
Kníže Křesomysl vystavěl v jeho zdech na západní straně velkolepý dvůr a také sám jej často obýval; stejně činili po něm téměř všichni vladaři až do dob Vladislava II. Konečně král Karel, císař římský toho jména čtvrtý, nejenom ozdobil Prahu universitou, nýbrž i chtěje míti měšťany blíže u Vyšehradu, druhého to královského paláce, se svolením rady Většího města vedl nejprve hned od hradu na východ až k vltavskému břehu u dvorce Poříčí silné hradby s branami a jal se pak zakládati r. 1348 město, jež se zve Novým.
Přilákáni jsouce výhodností místa, k níž obzvláště náleželo množství půvabných zahrad, velmi četní lidé, zvláště tesaři, kováři a řemeslníci toho druhu, obtěžující své okolí ustavičným bušením, ale i velmi mnozí lidé tiššího způsobu života zřídili si tu svůj krb a domov.
A tak v nemnoha letech se objevila ona tvárnost tohoto města jaká se spatřuje nyní. Takový tedy byl původ a vzrůst Pražských měst, Menšího, Většího čili Starého a Karlova čili Nového.
Z knížečky: „O státě českém“ od Pavla Stránského, vydané v roce 1985.