Obecná porada o nápravě (výňatek)

Vážení čtenáři, již poněkolikáté Vám nabízíme výňatky z díla Jana Amose Komenského v přesvědčení, že dílo tohoto velikána našeho národa si svou nadčasovostí zaslouží naši pozornost...

De rerum humanarum emendatione consultatio catholica

Obecná porada o nápravě věcí lidských

Budeme čerpat z díla prakticky shrnujícího filosofické poznání Jana Amose Komenského. Jež jeto výzvou k hlubokému zamyšlení a zároveň snahou o ukázání směru cesty, jíž se mají myšlenky ubírat.

Na začátku díla stojí jakožto předmluva dedikace „Pozdrav učeným, zbožným a vznešeným mužům, SVĚTLŮM EVROPY!“, ve které Komenský adresuje své dílo evropské elitě v naději, že ona je povolána k realizaci tohoto velkolepého díla. Zda je touto výzvou oslovována elita Komenského současníků nebo má sloužit k probuzení a rozhoření SVĚTLA v každém z nás, to již ponecháme na Vašem uvážení.

Ještě si zde dovolíme krátkou zmínku o tomto Komenského veledíle: Struktura tohoto díla je pečlivě rozvržena tak, že tři trojice na hierarchicky třech úrovních (symbolika Svatého Trigonu) dohromady tvoří sedm knih (číslo úplnosti) tím způsobem, že vždy ústřední člen trojice je opět trojnásobně rozvit, a to po třikráte:

Obecná porada má:

1. Úvod, v němž se vykládá, co navrhujeme: nazývá se PANERGESIA, to jest Kniha o všeobecném probuzení
Vlastní soustavu, v níž se ke všeobecné nápravě navrhují
2. Základ, Všeobecné světlo: PANAUGIA
Dílčí počiny: totiž uspořádání
3. všech VĚCÍ, dotud naprosto neuspořádaných: PANSOFIA (Všeobecná moudrost)
4. všeho SMÝŠLENÍ, dotud naprosto zmateného: PAMPAEDIA (Vševýchova)
5. všech JAZYKŮ, dotud naprosto změtených: PANGLOTTIA (Všemluva)
6. Završení, PANORTHOSIA (Všenáprava)
7. Zavírku, obsahující porůznu opakované podněty k věcem tak žádoucím, k nimž vidíme tak jasně odkryté cesty. Bude nazvána PANNUTHESIA, Kniha o všeobecném povzbuzování.

(Obdobnou trojiční strukturu má pak opět každá ze sedmi knih.)

Nyní již citujeme z knihy PANERGESIA, to jest Kniha o všeobecném probuzení...

... Obracím se k Vám, kdož se mnou sdílíte lidskou přirozenost a všechny útrapy, které ji drtí. Zamysleme se, prosím, nad stavem světa, který po všech stránkách dospěl až k naprosté zkaženosti, a zachvějme se nad ním. Nechme se sžírat hrozným, znovu a znovu přicházejícím a téměř ustavičným zmarem všeho. Anebo se raději poraďme, jak pomoci, pokud je to možné.

Je správný náš požadavek, aby se každý zapojil, když se začíná projednávat záležitost, která se týká všech. Což by někdo nenáviděl sama sebe natolik, aby nehovořil rád o sobě a o všem, co s ním souvisí, nebo aby nenaslouchal jiným, když se o něm mluví? To je zcela nepravděpodobné. Je přece vrozeno každému stvoření, aby samo sebe a všechno své milovalo a aby zkoušelo všechno pro zlepšení svého postavení.

A proto kdokoli toto začínáš číst, probuď se: uvědom si, že se bude uvažovat i o tobě, a nastraž uši, ducha i jazyk. A přijmi to, co o tobě usoudili jiní, stejně ochotně, jako sám projevíš své mínění. Tím se vlastně začneš s jinými radit o tom, co je vám společné.

Vždyť kdykoli se dostáváme do styku s lidskou společností, jsme povinni zachovávat její zákony. Každý má hledět ne pouze na svůj prospěch, ale na prospěch společnosti. Bláznovství by bylo chtít uzdravit jen úd a ne celé tělo.

Pokud někdy zpočátku jen sami pro sebe odhalíme něco užitečného pro všechny, je to nakonec k radosti všech, a proto společná nebezpečí, o nichž se hned dozvíme, jsou důvodem ke společným obavám. A společné obavy pobízejí ke společné poradě.

Každému bude lépe teprve tehdy, až všichni jasně pochopí, kde a jak zabředly naše záležitosti, a zároveň s modlitbou k Bohu přiloží společně ruku k dílu, abychom se s Boží pomocí vyprostili ze starostí, které nám způsobuje naše neštěstí.

***

Napravováno bývá pouze to, co je pokažené. Když tedy navrhujeme poradu o nápravě věcí lidských, předpokládáme tím, že jsou pokaženy. To snad nevyžaduje pracného dokazování, protože nářky, že nic není na svém místě a že vše se odchyluje od správné cesty (tu napravo, tu nalevo), jsou všeobecné. Vždyť lidé, kteří vidí alespoň něco, vidí, že namísto moudrosti panuje buď nevědomost, nebo sofistika, namísto zbožnosti buď nevěrectví, nebo pověrčivost, namísto řízení společnosti buď anarchie a zmatek, nebo tyranie a útisk. Protože však jsme se rozhodli vysledovat vše od samého základu, tak se především podívejme, co to znamená nebo čemu se říká být pokažený.

Pokažené se říká tomu, co se tak samo o sobě změnilo, že už není v souladu se svou idejí a není způsobilé plnit svůj účel. Avšak jaký je účel našich věcí?

Podle Božího úmyslu měl být tento svět, do něhož jsme svým narozením posíláni, Boží školou plnou světla, Božím chrámem plným zbožnosti, Božím královstvím plným řádu a spravedlnosti. A měla to být jediná škola, neboť všichni máme jednoho učitele a konáme pod jeho dohledem podobná cvičení, jediný chrám, neboť všichni máme jednoho Boha, který nás všechny stvořil a mimo nějž jiného Boha není, jediné království, neboť všichni jsme jeden lid pocházející z jednoho kmene a podobně máme ve svých srdcích vepsána jedna a tatáž práva a ustanovení, nikoho nevyjímaje.

Kdyby tohoto dbali všichni, nutně bychom se všichni stali pod vedením a učením Nejmoudřejšího učenými a moudrými, výchovou a vedením Nejdobrotivějšího a Nejsvětějšího dobrými a bohabojnými, řízením a vládou Nejspravedlivějšího spravedlivými a rozvážnými, a tím bychom žili v míru s věcmi, lidmi i Bohem.

Neboť naše mysl tíhne ke všemu, aby z poznávání všeho měla potěšení a aby si vybrala to, o čem si myslí, že jí bude nejprospěšnější, a příjemně toho užívala. Proto cílem poznání věcí je smír mysli s věcmi. A poněvadž člověk vidí, že je obklopen jinými lidmi, z nichž každý také žije po svém a jde za svým prospěchem, domnívá se, že je třeba se vyvarovat toho, aby mu překáželi jiní nebo aby jim sám rovněž překážel, a právě proto užívá při veškerém styku s nimi určité rozvážnosti, která se nazývá politikou. Proto vlastním cílem politiky je duševní smír mezi lidmi. A když pak pozoruje člověk závislost věcí, všech lidí i sebe na nejvyšším božstvu, domnívá se, že si musí získat jeho přízeň usilovnou zbožností, aby se Nejvyšší z nějakého důvodu neurazil, nerozhněval se na nás a nepotrestal nás, ale aby nám spíše požehnal. Vlastním cílem zbožnosti je tedy smír svědomí s Bohem.

Jestliže s touto zásadou srovnáme znalosti našeho rozumu, puzení naší vůle a síly našich schopností jakožto kořeny naší vznešenosti a dále naši moudrost, zbožnost a politiku jakožto stromy a větve a konečně pak plody, které se z nich měly urodit, musí každý uznat, že jsou z mnohých stránek pokaženy.

V rozumu většiny lidí jsou určitě místo znalostí temnoty, ve vůli místo popudů k dobrému je podněcování ke zlému, samy schopnosti u většiny lidí ochabují, ochrnují a dělají z nich neužitečnou přítěž země. Pokud tohle někdo nevidí, popírá, že viděl na světě nějaké hlupáky, bezbožníky a zahaleče. A popře-li to, prokáže tím, že pobývá na tomto světě, aniž vidí a myslí, a rozmnoží tak počet tupců.

Rovněž je až příliš známo, že přemnohým lidem ochabují mysl, rozum a smysly a místo vědění milují temnoty své nevědomosti. Svět je plný hlupáčků, kteří nevědí zhola nic; ačkoli nechybějí ani lidé, kteří představují pravý opak - přílišní zvědavci, dychtiví všechno vědět (i to, co vůbec nestojí za námahu), takže se dnem i nocí sužují, vysilují, vyčerpávají, ničí a ubíjejí k smrti podobně jako můry, které tak dychtivě přilétají k plamenům, že se upalují. Když se tedy značná část věcí vymyká lidskému rozumu, není divu, jestliže po nich nenastává klid mysli. Není divu, je-li mysl nevzdělaných lidí zahalena nejhustšími temnotami, takže nevědí, kam se obrátit, když je třeba uvažovat o něčem závažném. Není divu, jestliže i sami lidé učení vynalézají nekonečné nepřekonatelné překážky a spletité problémy, které lidské úsilí nedovede vyřešit. A jestliže se proto souží, znepokojují a trápí sebe i jiné nekonečnými obavami, takže nakonec i moudrost nejučenější končí v pochybnosti, zda můžeme vůbec něco vědět. Opravdu, v moci nemáme my věci, ale ony svírají v moci nás.

A kdo nevidí pokažení vůle a nejzvrhlejší touhy? Stydím se za lidstvo, praví Seneca, a důvody tohoto studu vysvětluje ve svém 77. listě. Stydí se totiž proto, že člověk bezstarostně zanedbává rozum a ctnost, výsady, které jsou vlastní jen jemu, kterými předčí živočichy a podoben Bohu se mu staví na roveň, že se pachtí za podřadnějšími hodnotami, které má společné s živočichy, že dává přednost zdánlivé hodnotě, která láká pouze pomíjivou rozkoší, před hodnotami stálými a pravými, jež budou trvat věčně. Je pak s podivem, že se lidé mezi sebou a s jinými neshodnou, že všude přibývají neustálé války, vraždění, spory všech se všemi a vznikají střety úvah, přání, řečí, ba i zbraní? Naprosto celá země a všechna lidská společenství, větší i menší, nejsou ničím jiným než jakýmsi zápasištěm.

Jak vypadá obvyklé lidské úsilí, které pracně vynakládá celý svět? Pachtění se za majetkem, poctami a rozkošemi. Kdo by neviděl, že tyto tři věci se obecně pokládají za základ lidského štěstí a k nim že je všechno na světě zacíleno? Ale co znamenají všechny tyto věci? Majetek - jistou starost, pocty - dým ve větru, rozkoše - sladký jed, lákadlo veškerého zla; ovšem pokud se hledají, jak k tomu obecně dochází, odděleně od věcí lepších a věnuje se jim prvořadá pozornost. Neboť hledá-li někdo především podstatnější a opravdovější hodnoty - moudrost, rozvážnost a zbožnost, ty méně podstatné - pocty, majetek a rozkoše - dostane nádavkem stejně jistě, jako předmět položený na slunci vrhá stín. Kdyby je provázel protijed hodnot podstatných, staly by se neškodnými a působily by ještě příjemněji. Dokud to lidé nepochopí, honí se za stíny bez náležitého předmětu a tím, jak se oddávají marnostem, se rovněž sami propadají do marnosti, to jest odchylují se od správného užívání věcí, od pramene věcí, Boha, a konečně i od sebe samých.

Zkrátka, lidé hledají sebe vně sebe, věci nad sebou a Boha pod sebou. Sebe vně sebe: dokud nepoznají Boží poklady v sobě a bohatství, vědění a rozkoše hledají vně sebe, ačkoli ve svém nitru mají přece více, než má veškerý svět. Věci nad sebou: tím, že se podrobují a poddávají věcem, které měli ovládat. Boha pod sebou: tím, že si hledají a přetvářejí Boha, aby nezáviseli oni na něm, ale on na nich, tj. aby nevykonávali oni jeho vůli, ale on vykonával jejich pokyny jako služebník jejich nálad. Aby prohlásil za pravdivé, cokoli si oni nepředloženě vymyslí, za dobré, čehokoli se nepředloženě dožadují, a přikázal, aby se potkalo s úspěchem, cokoli nepředloženě začnou. Copak to nejsou nejjasnější důkazy pokažení lidských věcí? Toto pokažení vzniká mimo pochybnost z toho, že tyto věci maříme, přejeme různicím a pravé prostředky (rozšiřování vzdělání, zbožnosti a politiky mezi jiné lidi) nepoužíváme.

Uvažuj prosím: cožpak ty tři věci (moc, vědění a zbožnost), které měly být v kterémkoli člověku spojeny (protože ve vzájemném spojení dovršují obraz Boží a dotvářejí člověka), se většinou nešťastně nerozcházejí? Mocní se totiž zřídka starají o moudrost a zřídka o zbožnost. Jak mnoho mudrců chce pak být moudrými bez Boha, jak mnoho jich žije bez rozumového ovládání sebe, natož druhých! Konečně mnoho zbožných se oddává svým zbožným úkonům tak, že nechtějí věnovat čas tomu, aby nabývali poznání, ani aby jiné lidi vedli k řádnému smýšlení či je usměrňovali na cestě ctností. Co to však je za obludnost chtít mít moc, chtít vědět, chtít mít vůli k dobrému, a přesto neumět mít vůli, neumět mít moc a neumět vědět?

Obludné je rovněž to, že i lidé, kteří vynakládají námahu s cílem vážně usilovat o tyto tři věci najednou, se přesto dosud nemohou žádným způsobem shodnout, a tak jsme rozštěpeni ve filozofické, politické a náboženské skupiny. Kdo by vypočítal jednotlivé filozofické školy a jejich rozdílná a protikladná učení a mínění o věcech! Kolik hlav, tolik názorů. Politici se dosud nemohli sjednotit ani na základní povaze vlády (zda je lepší, aby lidské společnosti měly vládu monarchickou, aristokratickou či demokratickou). Kdo se může bez děsu dívat na zmatek náboženských rozporů? Vždyť není dostatečná shoda ani v předmětu náboženství, v Bohu. Z náboženských vyznání existujících na zemi jsou čtyři hlavní: židovské, křesťanské, mohamedánské a pohanské, a každé z nich se štěpí na mnoho menších sekt. Žádné však není uvnitř tak nejednotné jako vyznání, jež se nejvíce těší z osvícení (to je jeho určitá chlouba), totiž křesťanství, čímž vzniká u ostatních pohoršení, u něho samého pak nejsilnější překážka tomu, aby bylo schopno se z toho vymanit.

Kdo by v takové změti různých smýšlení a protimluvů postřehl, kde, pokud vůbec někde, a v čích rukou je pravda? Všichni se jí totiž holedbají (ve filozofických, stejně jako politických a náboženských sporech), avšak nikdo ji zatím neukazuje tak, aby ji i druzí mohli vidět a ohmatat si ji. Kdyby ji však někdo ukázal, byl by konec sporům. Protože pravdu hledáme všichni, zajisté by ji nikdo neodmítl, kdyby byla určitě nalezena a jasně ukázána. Vždyť nám (svému obrazu) vštípená Boží pravda nedovolí, aby rozum mohl odmítnout to, co pozná jako opravdu pravdivé, a vůle to, co pozná jako opravdu dobré. I oklamaný rozum a vůle se totiž tak prudce ženou za zdáním pravdy a dobra, že často chtějí raději umřít než se rozloučit s tím, co za pravdu a dobro pokládají. To je hlavní příčina lidské umíněnosti, i v omylech a vadách. Jako mají tedy lidé úctu, když bloudí, k bludu, skrytému pod maskou pravdy, a když hřeší, ke zlu, nalíčenému zdáním dobra, jak by neměli větší úctu k opravdu pravdivému a opravdu dobrému, kdyby je správně poznali? Proč tedy neexistují lidé, kteří by pravdu a dobro, z nichž se sami těší (pokud se těší), ukázali jiným s takovým účinkem, že ti by je nemohli nevidět a nebýt jimi zasaženi, přesvědčeni, uneseni a uchváceni? Znamením vědoucího je být s to poučit. Znamením nevědoucího je tedy neschopnost poučit tak, aby věc vyložil dokonale. Buď tedy pravda v tak veliké změti mínění není dosud nikomu dostatečně zjevná, nebo ji dosud nikdo dostatečně neosvětlil a tím nevyzbrojil, aby se jí nedalo odporovat. Ať je tomu jakkoli, pociťujeme zde děsivou nedostatečnost.

Konečně pak, jakými prostředky vštěpujeme jedni druhým vzdělanost? Kdysi nosili lidé moudrost v myslích, nyní ji začali uzavírat do svazků. Z toho vyplývá, že je uvězněna v knihách a v knihovnách a zřídka se objevuje v myšlenkách, výrocích nebo skutcích lidí. Příčinou této pohromy je i samo množství a rozličnost knih. Vždyť je jich více, než aby život kteréhokoli smrtelníka stačil k přečtení byť jen jedné tisíciny z nich; liší se pak více, než aby se našel nějaký mozek tak silný, aby z toho nedostal závrať. Hromady knih jsou proto více pro podívanou než k užitku, a z toho vzniká marnivost; nebo vyvolávají najisto zmatek, jestliže se někdo hodlá tvrdošíjně zabývat vším, a v tom se projevuje škodlivost. Z toho se totiž rodí houfy neučených učenců či učených blouznivců. A tak jsou učené knihy, nikoli my; či jsme-li opravdu také my učení, jsme učení zmateně; nebo jsme-li učení s jasnou myslí, jsme učení povrchně, ne poznáním povahy věcí, ale díky cizím svědectvím a výrokům o věcech, kterých jsme plni.

Ale i ti, kteří si umínili nabýt opravdového vzdělání, zřídka si uloží správný cíl (kterým je hledání pravdy zkoumáním všeho, aby bylo zvoleno to lepší a potom to pravdivější a lepší ukázáno jiným, aby tak byla vykonána služba Bohu, Otci světla). Častěji si vytknou jakýkoli jiný přechodný cíl. Mnozí se učí, aby se učili, to jest, aby uspokojili vydrážděnou zvědavost ducha. Jiní se učí, aby zbohatli, to jest, z nejbožštější věci vytvářejí prostředek honby za nejmarnější věcí, lakoty. Konečně jiní se učí, aby se naparovali, to jest, sloužili své nicotné ctižádosti. Je zřejmé, že vzdělaní se pachtí příliš dychtivě, jedni před druhými, po věhlasu ducha a vzdělání, a tak jedni druhé trhají, kárají, napadají, odsuzují a navzájem se tak divoce urážejí, že prostému lidu, který se v tom nevyzná, poskytujeme podívanou a vyvoláváme jeho pohrdání, posměch nebo pohoršení. A ono duševní osvícení, jímž se tak honosíme, vyhlíží poněkud potemněle.

Ke vzdělání patří znalost jazyků jakožto tlumočníků myslí. Bůh totiž chtěl, aby na světě byli lidé, nikoli člověk, a aby nežili rozptýleně, jak je zvyklá divá zvěř, ale pohromadě ve společenstvích, nikoli němí a bez rozumu, ale mluvící a s rozumem, aby jedni poučovali druhé o Bohu, zbožnosti a o jiných dobrých věcech. A proto přidal společnosti pouto, jazyk. Ale nám především naprosto chybí jediné společné pouto našeho největšího společenství čili největšího seskupení, jakým je lidstvo, rozšířené po celé zemi. Nemáme totiž žádný společný jazyk, jímž bychom se dohovořili s kterýmkoli obyvatelem země, a tak neexistuje žádný všeobecný styk mezi lidmi. Již proto pociťujeme nesmírnou nedostatečnost. Zatímco my, obyvatelé jedné určité země či království (nezáleží na tom, zda Velkého či malého), celkem sotva několik hrstek lidí, si rozumíme, s ostatními četnými národy můžeme mít sotva takový styk, kolik ho mají mezi sebou tvorové bez rozumu. Kde se to však vzalo? Od počátku tomu tak jistě nebylo. Když byl totiž jediný člověk (však pocházíme všichni z jednoho), musel být jen jediný jazyk. Proto mluvím o pokažení, jež nás oddělilo, lidskou společnost silně rozptýlilo a doposud jí klade překážky a uvádí ji ve zmatek. O jednotlivých jazycích jak jsou všechny zmatené, nedokonalé, nesrozumitelné a barbarské (nevyjímaje naprosto žádný), zde není záhodno mluvit. Na patřičném místě se ukáže, že žádný z nich nestačí postihnout mnohost věcí, žádný nevyjadřuje povahu věcí. A přesto žádnému, ani takto vadnému jazyku, jeden jediný člověk, jakkoli učený, nikdy neporozuměl úplně a pořád ještě nerozumí, ani ho úplně neovládá. Proč tedy zde věnovat místo dokazování této skutečnosti? Spíše je třeba bědovat nad nedokonalostí a mnohonásobným pokažením.

Konečně část vzdělání tvoří učená díla, jimiž dokazujeme, že rozumíme povaze věcí a že jsme schopni trpné látce dodat činný prvek, jak je to vidět na některých podivuhodných výsledcích matematiků, mechaniků a občas lékařů. Ale jak nepatrné je vše to, co již známe, proti tomu, co dosud vůbec neznáme, bude zjevné (jak doufám) z pokračování našeho díla. Známo je jistě to, že řemeslníci své mechanické umění vylepšili více a přivedli k větší dokonalosti než filozofové, politici a teologové to své. První totiž odevzdávají, co slibují, a důkazy svého umění mají stále po ruce, druhým se očividně jejich umění nedaří (vždyť přece nevypudí temnoty z lidských myslí, ani bezbožnost ze srdcí, ani zmatky ze států), ať si svým uměním usmyslí proti pravdě cokoli.

Jestliže budeme dále uvažovat o stavu zbožnosti zvlášť a všímat si, jak se jí většina lidí oddává, rozevře se před námi propast děsivého pokažení, kterou maličko odhalíme.

Že je Bůh, je obecný pojem, vštípený do srdcí všech lidí tak hluboce, že Cicero říká: O tom, kdo popírá boha, se dá sotva soudit, že je duševně zdráv. A svatý král a prorok Židů píše: Říci ve svém srdci Bůh není, může jen blázen. Kde se tedy v naší době bere tolik těch houfů bláznů, že pošetilé hlasy Bůh není začínají jíž pronikat na veřejnost a ozývají se nejen v srdci, ale z úst a z rouhavého pera? Sílící ateismus je pokažení nepopiratelné, ohavné a podiveníhodné.

Nicméně valná část světa věří, že Bůh je a všude vše ovládá. Alespoň říkají, že v to věří. Odkud se tedy bere skutečnost, že jen nepatrný počet lidí má bázeň před jeho nejsvětějšíma očima? Většina žije (zvláště ve skrytu, kde se domnívají, že jsou beze svědků) tak, jako kdyby žádné kárající oko nikdy nebylo. Všude panující bezbožné jednání je očividným důkazem strašného pokažení.

Za třetí: je také všeobecně známo, že Bůh je počátkem všech věcí, jím, skrze něj a pro něj se děje vše ostatní, a proto je jeden (žádný rozum totiž nepřipustí, aby počátek nebyl pouze jeden). Ale odkud se tedy bere tolik vymyšlených bohů, tolik model a tolik nepravých božstev? Ve velkém rozsahu, nejvíce pak v skrytu se šířící modlářství je jasným důkazem zřejmého pokažení.

I to je pojem vepsaný do srdce každého člověka, že Bůh je rozum čili Duch a že je ho třeba rozumem a duchem uctívat. Ale odkud se tedy bere skutečnost, že většina náboženství posuzuje uctívání Boha podle nádhery vnějších obřadů a věří, že věčný Rozum schvaluje nerozumné počínání (jako kdysi Kainovo)? Je nepopiratelné, že místo zbožnosti uctívají masku zbožnosti.

Dále i toto: máme za to, že všem nám byly dány nesmrtelné duše. A přesto se lidé tak nedbale starají právě o to, na čem závisí věčnost, že většina se Bohem, pánem věčnosti, nehodlá zabývat. O čem to svědčí, ne-li o nejpokaženějším stavu našeho srdce? A to tím více, že člověk jinak celou svou přirozeností tíhne k budoucnosti, jak ukazuje jeho vrozená touha spíše předvídat cokoli z budoucnosti, než znát minulé. Nikdo se nepodivuje člověku, který vypráví takové věci - věříme, že ti, kdo předpovídají budoucnost, jsou prodchnuti božstvem, a div se jim neklaníme. Dále je tu i ona všem vrozená obratnost starat se o sebe do budoucna. Proč se tedy méně zaměřujeme na to, co představuje nejzazší budoucnost, na věci poslední a věčné? To je zřejmé pokažení, slovy Božími u Mojžíše: Kéž by zmoudřeli a starali se o své poslední věci!

Uvažujeme-li samostatně o těch, kteří jsou představiteli náboženství nebo byli zakladateli náboženství (kterého se držíme rozdílným způsobem, rozděleni do vyznání), ukazuje se nejedno pokažení. Za prvé: nikdo totiž nemůže něčemu učit, pokud není s tou věcí nejdůvěrněji obeznámen. Proto učit zbožnosti, to jest styku duše s Bohem, může jedině ten, kdo poznal Boha důvěrně, díky nejniternějšímu spojení s ním, rozhovorům s ním, nebo jeho vnuknutím. Opět a opět je třeba uvažovat, zda opravdu všichni, kdo zavedli rozdílná náboženství, takoví jsou, abychom nebyli klamáni. (Ale vkrádá se silné podezření, že z jednoho Boha nemohly vzejít tak rozdílné, ba protikladné věci.) Co však děláme my? Klidně si spíme. Téměř nikdo nezkoumá, co je pravdivější a lepší, všichni následujeme stádo předchůdců, takže ve skutečnosti místo zbožnosti panuje zvyk.

Za druhé: u každé věci způsob, jímž se šíří, odpovídá její povaze. Proč tomu tak není u zbožnosti? Řemeslník zajisté učí svému řemeslu tím, že vyrábí, malíř tím, že maluje, kantor tím, že zpívá atd. A nauka sama se šíří učením, vláda vládnutím, proč ne tedy zbožnost zbožnými skutky? Proč se tedy všude vydávají za znalce božských věcí lidé, které nešlechtí nic božského? Jsou to lidé pohroužení do světských záležitostí, nedoufající v nic božského, daleko světštější než ostatní. Je to zřejmé pokažení, neboť jestliže žádný lékař neléčí nemoc příkazy - teologie je přitom duševní medicína - proč prosím se teologové snaží uvést vše do pořádku pouze příkazy (totiž kázáním o božských věcech nebo přikazováním zbožnosti pouze druhým)? Proč nežijí božským životem na zemi, pro příklad ostatním? To je nepopiratelné pokažení.

Konečně: protože náboženství je mezi lidskými věcmi nejbožštější, způsob i jeho šíření může být pouze božský. Takového používá ten, k němuž je náboženství zaměřeno - Bůh. Co však činí on? Všechny vybízí, nikoho nenutí, všechny snáší, nikoho nezatracuje, souzení ponechává na budoucí soud. O čem proto svědčí naše nenávisti, jimiž se kvůli náboženství rozohňujeme jedni proti druhým, a ony hrozné náboženské války, ne-li o zjevném pokažení? Vždyť co má dělat náboženství se zbraněmi? I ono má ovšem své zbraně, jimiž se brání vůči svým nepřátelům, ale zbraně duchovní, jako je zcela duchovní i ono samo, i nejčistší duch a duchovní Otec, Bůh, jímž se tu zabýváme.

10. 9. 2009