Reportáž z LETNÍHO SETKÁNÍ S DĚTMI - PÁTEK

Poslední den tábora byl nejslavnostnější.

Již ranní nástup v sobě nesl slavnostní atmosféru a nebylo to jen tím, že je to náš poslední nástup zde, poslední vyvěšení vlajky... Ona slavnostnost spočívala v tom, že jsme snad všichni cítili, jak jsme rádi a vděčni za to, že jsme zde mohli společně prožívat tolik krásného času, který nám přinášel nejen dobrodružství, legraci a zábavu, ale také ponaučení v mnohých směrech. Směli jsme si rozšířit náš všeobecný rozhled, v různých oblastech tohoto divuplného světa. Dozvěděli jsme se mnohé o přírodě, která nás obklopuje, o zákonech, kterými se řídí, a které pro mnohé lidi zůstávají skryty jakoby v zákulisí všech přírodních jevů, dějů a souvislostí...

Celým dnem nás provázel stupňující se pocit vděku za to všechno, za přátelskou atmosféru, za dobrodružství a legraci … ale abych se zde příliš nerozplýval ... bylo nám řečeno, abychom se připravili na večerní slavnostní oheň a nacvičili si krátké vystoupení, kterým bychom vyjádřili dík za to všechno, co jsme zde směli prožít.

Pro slečny a dívky to byla jasná volba – jak jinak vyjádřit své pocity, než tancem a zpěvem. Nacvičily (dá-li se hovořit o nácviku, jde-li o něco tak slavnostního) si tedy na hudbu krásný ladný tanec vyjadřující úctu a dík. Zbytek času věnovaly ručním pracím a dokonce pekly malinový koláč nebo spíš dort … to je ale zatím překvapení…

V odpoledních hodinách bylo připraveno pro všechny děti povídání zajímavých věcí o přírodě.

A chlapci? Nacvičí si (k velkému údivu také na hudbu) vystoupení světlých bojovníků. To byla legrace, zvláště s nejmenšími hochy. Nejprve jsme si ale všichni museli vyrobit meče (dřevěné) podle jednoho vzoru, abychom vypadali „opravdu“ rytířsky. Protože jsme ale měli ještě práci s přípravou dřeva a ohniště, na vlastní nácvik nám mnoho času nezbylo. Protože ale naštěstí máme smysl pro rytmus v krvi (což se sice v samotném vystoupení neprojevilo), nebyl nácvik našich složitých kreací s mečem téměř nutný. Ani vlastně nikdo neví, proč se velký Jan, který měl choreografii na starosti, tak zapotil. Pro všechny případy vymyslel velmi důmyslné opatření – půjde při závěrečném vystoupení před námi, otočí se k nám čelem a my zaujmeme na jeho pokyn příslušnou formaci. Pak se s mírným ukloněním pozdravíme slovy „Zdravím tě, rytíři“. Úderem holí do země nám Jan dá znamení a my provedeme nacvičený úkon mečem (jako třeba zvednutí meče, úder…).

Těžko se to popisuje, to se prostě musí vidět … i nejmenší hoši se tvářili jako nejudatnější, nejušlechtilejší bojovníci za Pravdu a čest. A když téměř jednohlasně zaznělo do hudby (podobné té z filmu Gladiátor ): „Zdravím Tě, rytíři“, nikdo z obecenstva nemohl pochybovat o tom, že před ním stojí představitelé šiku světlých bojovníků. Jasné a přímé pohledy rytířů plné hrdosti a důstojnosti mluvily za vše, takže diváci jistě omluvili i případný drobný nesoulad mezi hudbou a pohybujícími se pažemi s mečem. Po těch pár dlouhých minutách našeho představení zůstalo publikum tak fascinované naší vysokou kulturní zdatností, že úplně zapomnělo tleskat … někdo si možná myslel, že to bylo s tím potleskem jinak, třeba že čekali ještě něco dalšího, ale subjektivní pocity zde nebudeme řešit… nakonec se publikum přece jen probralo z opojení a tleskali nám tak dlouho, že jsme se museli ještě jít poděkovat.

Zapálení slavnostního závěrečného ohně bylo korunou již zmiňované slavnostní atmosféry. A to jsme ještě netušili, že ty nejslavnostnější okamžiky nás teprve čekají…

Ano, bylo tomu tak. Když oheň hořel a salamandři si hráli s jeho plameny, aby rozčesávali snášející se noc, ze tmy se vynořily tři postavy. Podle důstojnosti jejich oděvu a charakteru vystupování jsme hned poznali, že jsou to nejvyšší královští velvyslanci. Také se nám tak představili … velvyslanci krále Libora…

S přirozenou samozřejmostí jsme jejich slovům všichni věnovali velkou pozornost a tiše naslouchali. Ve svém proslovu nám dokázali, jak dobře byli informováni o veškerém našem počínání.

Dokonce si nás volali jmény a s osobní promluvou každému jednotlivci předali vzácný medailon na krk, na znamení díku za pomoc, statečnost a šíření Světla.

Nakonec byl též předvolán Filip, ke kterému promlouvali nejdéle, pak k němu přistoupil vrchní velitel královských vojsk – obrovský muž ve slavnostním rytířském oděvu a vyzval Filipa, aby poklekl. Potom tasil meč a aktem, který připomínal pasování na rytíře pozvedl Filipa ze stavu „chlapce“ na „mladého muže“. Přivítal ho do řad dospělých mužů i s připomenutím práva na oslovování „VY“ a také s možností přístupu na pobožnosti pro dospělé. A ten meč, kterým mu poklepal na rameno - opravdový meč z ušlechtilé oceli - mu rytířským způsobem nabídl. Filip, pln dojetí, svíraje svůj nový, opravdový meč za jílec, hrdě a přitom nesměle povstal – již jako muž.

Všichni kromě Filipa věděli o tom, že bude přivítán mezi dospělé, proto nyní spěchali pro dárky, které si pro něj k této příležitosti připravili. Nikdo asi ale netušil, jak moc dojemné a krásné to bude. Ještě dlouho trvalo, než se k němu dostaly na řadu poslední gratulantky, ty mu předaly dort, který dívky společně upekly. Na každého vyšel kousek … byl výborný…

Bylo krásné sledovat, jak si malé děti povídaly o tom, co Filipovi připravily za dárek – po celou dobu tábora se nikdo z nich před Filipem neprořekl, a všichni tajili všechno, co o tom věděli do poslední chvíle. Takže Filip asi opravdu nic netušil. A teď, když se konečně spiklenecky utajovaný akt veřejně odehrál, jako když se prolomí hráze, všichni hoši si povídali o tom, jestli také dostanou meč a jaké to bude pěkné, až budou stejně velcí, jako Filip…

Když jsme tedy snědli rozdělený dort, byla vyhlášena večerka. Ještě, že jsme náš napínavý večerní seriál dočetli už včera, protože dnes bylo už opravdu pozdě. Stále se však nějak nedařilo rozpustit živě debatující hloučky dětí, které si užívaly posledního táborového večera. Nakonec musela rada starších přece jen zavelet rozchod do pokojíčků a stanů, ale ještě dlouho bylo slyšet ze stanů povídání a chichotání, které nikdo neměl to srdce zakazovat.

Jak jsme tak seděli u doutnajících uhlíků slavnostního ohně, už jsme ani neměli potřebu o něčem hovořit, stejně jsme vnímali, že naše myšlenky se vzájemně setkávají – kdesi nad těmi uhlíky … znáte to … takový ten polobdělý stav, kdy Vám před očima vyvstávají a zase odcházejí jednotlivé události posledních dní a plynule přechází do snů … nakonec jsme se i my rozešli a přijali vlídnou pohostinnost našich spacáků.

Čeká nás zítřejší dopolední balení, úklid, loučení a návrat do reality dnešní společnosti - s pokrytím sítí mobilních operátorů a dalšími vymoženostmi, kterých jsme zde byli ušetřeni…

… těšíme se společně s Vámi na pokračování táborové kroniky (reportáží) … třeba v příštím roce …

6. 8. 2008