Rytířskost a civilizace - část II.

První část

Co však má být obsahem tohoto života? Snad činění toho, co je správné? Nikoli; jak již očekávání lidí ohledně role státu naznačují: činění toho, co je příjemné nebo osobně užitečné. Z toho vychází i postoj většiny mužů k ženám a k obraně svobody. Je-li imperativem muže maximalizace příjemného, jak může vypadat jeho vztah k ženě nebo k dívce? Pouze jako k prostředku a nástroji toho, co je příjemné. Jako k něčemu, co (všimněte si, ani ne „koho“, nýbrž pouze „co“) lze využít a po „využití“ doslova a do písmene odhodit. Výsledkem je samozřejmě hrubost, vulgárnost a hulvátství mužů k ženám – hrubost, vulgárnost a hulvátství v záměrech, když ne přímo v hezkých řečičkách, které muži používají na dosažení toho, o co jim jde. Povědomí o tom, že žena či dívka je někým strašně vzácným; je trochu jiná než jsme my, a proto je pro nás zdrojem úžasu, obdivu a fascinace – prostě všeho toho, čemu se říká láska – a tudíž se k ní máme chovat jemně, ohleduplně a láskyplně? To absentuje.

A v politické rovině, má-li stát zajišťovat lidem dostatek a pohodlí, jak by mohl od mužů chtít, aby v případě nutnosti bojovali a umírali za svobodu a její přežití? Ostatně jak známo, válka je nepříjemná; a vůbec, dejte s ní pokoj, vždyť nám ruší klídek a pohodu! Jinými slovy, syndrom, který zachvátil v roce 1940 Francii, který od druhé poloviny 60. let opanoval celou západní levici, drží západní společnost ve svém sevření dodnes. Kdyby se dnes na obzoru objevila hrozba srovnatelná s nacistickým Německem či komunistickým Sovětským svazem, obávám se, že západní společnost jako celek (až na pár výjimek) by raději kapitulovala bez boje, než aby snášela všechny ty nepříjemnosti, jež zápas za svobodu obnáší. Kdyby lidé byli postaveni před tvrdou volbu: buď boj za svobodu a strádání na jedné straně, anebo zachování klídku a pohodlí za cenu ztráty svobody na straně druhé, dají přednost pohodě a bezpečí. Ztráta svobody jim nepřipadne jako příliš vysoká cena za přežití a zachování komfortu. Jinými slovy, většina současných mužů Západu je zženštilá tváří v tvář svým potenciálním nepřátelům. Raději budou žít na kolenou pod těmi, kdo jim chtějí vzít jejich svobodu, než aby se jim postavili, svobodu bránili, a raději zemřeli vestoje než se smířili s její ztrátou.

Ale co toto všechno znamená? Znamená to, že civilizace, konkrétně západní civilizace - neboť Západ nemůže zůstat Západem, aniž by byl svobodný - nemůže mít dlouhého trvání, pokud se tento většinový postoj nezmění a nebude opět nahrazen přístupem klasickým. Neboť jedna věc je jistá: nejste-li vy ochotni svou svobodu bránit, bojovat za ní a v tomto boji proti těm, kdo vám ji chtějí vzít, riskovat svůj život, pak ve světě, v němž žijí lidé, kteří jsou ochotni riskovat a případně i položit svůj život za to, aby vám vaši svobodu vzali (jak byli např. nacisté či komunisté), svou svobodu brzo ztratíte a stanete se otroky. To je tak naprosto evidentní, že to snad ani nepotřebuje žádné zdůvodňování. A přesto: před tímto faktem zavírá současná západní společnost své oči. Nechává se ukolébávat iluzí, že na světě není nikdo, kdo by chtěl jiným lidem vzít jejích svobodu, že žádná válka se západní společnosti již nikdy týkat nebude. Evidenci pěti tisíc let civilizované lidské existence odbíjí čistě naivním zbožným přáním, nijak nepoznamenaným realitou, nedotčeným moudrostí, nepolíbeným prozíravostí.

Ale zánik civilizace nemusí přijít pouze v podobě ovládnutí ze strany vnějších nepřátel a ztráty svobody. Zánik civilizace může přijít i v podobě její vnitřní disintegrace. Již samotný fakt hrubého a bezohledného přístupu většiny mužů k ženám lze označit za pomalé vymírání civilizace. Neboť tento přístup je dán volným průchodem vášním a choutkám mužů. Jenomže nekontrolování svých choutek, bezuzdné panování vášní, je pravým opakem civilizovanosti; jest barbarstvím.

Ať již zánik civilizace nastane tím či oním způsobem, výsledek bude stejný. Je vývoj k němu nezadržitelný? Nikoli. Co by měli dělat muži, o tom píši celý tento esej. Co by měly dělat ženy a dívky? Uvědomit si svou vlastní hodnotu a důstojnost, a z tohoto vědomí vyvodit potřebu sebeúcty. Odmítnout se nechat vtahovat do té hry, kterou by s nimi – na jejích účet - chtěli hrát hrubí leč zženštilí muži. Právě tímto mohou na muže působit výchovně: odmítáním mužů k nim hrubým a zároveň zbabělým vůči těm, kdo chtějí jejich děti obrat o dobrodiní života ve svobodě, a naopak vstřícností k mužům, kteří vůči nim projevují úctu a ohleduplnost a zároveň jsou ochotni bránit je, jejich děti a rodiny, mohou v mužích podporovat pozitivní návyky, tendence a vzorce chování, jako i kultivovat to umění, kterému se říká rytířství, o němž před šedesáti lety psal C.S. Lewis.

Zdroj: Pravé spektrum