Roku 1884 zemřel v Mariánských Lázních velký spisovatel český Vácslav Beneš Třebízský.

Narodil se 24. února 1849 v Třebízi u Slaného, studoval v Praze bohosloví a r. 1875 byl vysvěcen na kněžství. Kaplanoval v Litni u Prahy a potom v Klecanech nad Vltavou, kde horlivým vykonáváním povinností duchovních slábl i onemocněl a mlád podlehl plicní chorobě. Se slávou pohřben byl na hřbitově vyšehradském.

Vlastenecký kněz od mládí s velikou láskou zachycoval zbytky prostonárodní tradice v lidových pověstech, které sesbíral v několika knížkách. Studoval ve starých letopisech, jejichž zprávy přetavil ve výhni svého ducha v poetické vypravování tklivé a nevšední krásy. Stejně jako později Jirásek, zachytil už Třebízský ve svém díle celé tisícileté pásmo českých dějin. Od dávných bojů o slovanskou liturgií (Z letopisů sázavských, 1871), přes království Přemyslovců (Královna Dagmar, 1883) sledoval dějinnou pout národa na práh husitství, nalezl posilu v mohutném projevu jeho síly, oslavil českou renesanci i tklivý předvečer doby Rudolfovy, aby nejvyšší píseň svého srdce zazpíval v elegiích o smutné době pobělohorské. Levohradecká povídka je snad nejvyšším projevem genia žalmistova, jenž triumfoval ještě ve velkolepém obrazu duchovní sféry české za dob Josefínských, který nazval „Bludné duše“ (1879). Spisy Třebízského jsou rozděleny do 16 dílů. Vesnické obrázky „Pod doškovými střechami“ jsou následovány knihami „V červáncích kalicha“, „V záři kalicha“, aby vyvrcholily v „Pobělohorských elegiích“, za nimiž jde devět svazků „Z různých dob“ a dílo se končí „Královnou Dagmar“. Od pravěku až k polovině svého století (povídka „První růže“) probral Třebízský českou kroniku a nalezl její vnitřní citový tón. Žádná doba českých dějin, tak hluboce náboženských, nezůstala cizí tomuto knězi, jenž nikdy nekaceřoval a dovedl vzdát statečným slovem chválu náboženské osobnosti Husově. Kazatelské práce Třebízského jsou uloženy v knize „Pravdou k životu“ a v modlitební knížce pro české ženy, „Pomněnky ve vínek božský“, zní mohutný chorál jeho vroucí „Modlitby za vlast“.

Třebízský byl předchůdcem Jiráskovým i Wintrovým a velkým buditelem svého národa, jehož slávu opěvoval a jehož bolestí trpěl. K tradici Třebízského se přihlásil K. V. Rais, jenž vydal drobné jeho práce ve sbírkách „Z rodné chaloupky“, „Národní pohádky a pověsti“, „Povídky starého zbrojnoše“, „Havraním perem“.