Roku 1757 svedena byla u Chocenic blíže Plaňan v okolí Kolína nad Labem veliká bitva mezi králem pruským Fridrichem Velikým a rakouským vojskem generála Dauna.
Pruské vojsko, v počtu asi 20.000 mužů, šlo vstříc armádě Daunově, avšak v krvavém zápase bylo poraženo.
Bitva u Kolína byla největším vítězstvím rakouským a na její paměť založen byl řád Marie Terezie. Císařovna sama se vyjádřila, že tímto bojem byla Habsburská monarchie zachráněna na celé století. Byl to ovšem jen počátek války sedmileté, jejíž bojiště se pak přeneslo do Slezska.
Máte-li zájem odkazovat na naše stránky, použijte prosím tento obrázek.
Svatopluk Čech
Rozum a cit družně pospolu,
šli dobýt země celé.
Měl Rozum, stařec, prostý šat
a kráčel obezřele.
Cit, jinoch, burně k cíli spěl,
na štítě zlatém hvězdu měl
a přílbu s kvítím v čele.
Když pohlédli mu v čistý zrak,
kde plálo božské světlo,
hned na sta manů nadšených,
kol hrdiny se slétlo.
Ač Rozum couval s výstrahou,
Cit v boj se řítil s odvahou
a vítězství mu vzkvetlo!
Tak vydobyli světa říš -
jí ovšem třeba pevné řády!
Tu Rozum vstoupil v popředí,
měl chytré rady, moudré spády...
Než bezelstný se nadál Cit,
byl psance znak mu v čelo vryt -
a Rozum se chopil vlády...
A škodných, zbrklých fantastů
lál zrazenému druhu,
a lid nabádal - by rekovi
jen výsměch dal za výsluhu!
Však stařec used na piedestal
a mocnou vůlí všechno spjal
do vězenských kruhů...
Teď tyran Rozum vládne sám
a vše se jemu jen koří -
vždyť ku prospěchu člověka
on steré divy tvoří.
On k vozu blesk si zapřahá
a letem k nebi dosahá
a kráčí po dnu moří...
On lebkou zvířat mučených
v taje žití nožem vniká
a robí zbraně, že tisíců
krev na bojištích stříká.
On klestí dráhy obchodu,
přes hroby celých národů -
a v otroctví je smýká...
On boří tretky zbytečné,
jež pestřívaly zemi -
kroj rozmanitý, různý mrav,
s nářečími všemi.
On obléká lidstvu
jednotný, šedý šat -
by jednotvárně plnilo zemi,
aby se člověk citu,
úplně ztratil mezi všemi...
Kde strměl kdysi pyšný les,
jdou šnůrou dnes jen nudné domy.
Ruch strojů zní, kde duněly,
kdys vodopádů hromy.
A místo romantických skal,
kde světec sluj si mechem stlal,
jen všední zejí lomy...
Ba v šablonu se nutí mdlou
i pohled, líce, svaly -
v šat vybledlý a střízlivý,
vše skutečné se halí.
Jen v knihách poetických snů,
nám krátí nudu zimních dnů,
vzlet, krása, ideály...
Jen v dílech pěvců, v románech,
svět krasší ještě žije -
tam ještě v roucho malebné
rek nadšený se vije.
Na čínském jenom papíře
zříš ideálů rytíře
a kněžky poesie...
Však již se Rozum kaboní
i nad tím básní směrem:
Pryč s pozlátkem tím lichým,
s tím pohádkovým šerem!
Dost vážné práce na zemi -
radš sociální problémy,
nám řešte svojím perem!
V té šeré říši Rozumu,
Cit strádá údělem psance -
on pokradmu jen plíží se,
ke skryté v domku brance.
A kde se volně objeví,
tam divné budí úsměvy,
terč vtipů to - pro vzdělance...
Již v útulek mu zůstaly
jen dálné kouty světa,
kam vzdělanosti šíp
až dosud nezalétá.
On leda v horské dědině,
kol čela chudé dívčině,
své plané květy vplétá...
Neb vyšplhá se v jizbičku,
kams do podkrovní výše -
kde básník vlasů zcuchaných
za noční lampou píše:
Ó nezáří nám plný jas
v tu dobu, kterou sterý hlas
zve osvícenou - v pýše!
V tom čase na statky bohatém,
však srdcem žalně chudém,
kdy pod tyranstvím Rozumu
Cit zvolna hyne studem -
však již paprsky ranní zory svítají
a ozařují srdce těch,
kdož nedbajíce na shon a spěch
do srdce světlo vítají...
