Tyran rozum

Svatopluk Čech

Rozum a cit družně pospolu,
šli dobýt země celé.
Měl Rozum, stařec, prostý šat
a kráčel obezřele.
Cit, jinoch, burně k cíli spěl,
na štítě zlatém hvězdu měl
a přílbu s kvítím v čele.

Když pohlédli mu v čistý zrak,
kde plálo božské světlo,
hned na sta manů nadšených,
kol hrdiny se slétlo.
Ač Rozum couval s výstrahou,
Cit v boj se řítil s odvahou
a vítězství mu vzkvetlo!

Tak vydobyli světa říš -
jí ovšem třeba pevné řády!
Tu Rozum vstoupil v popředí,
měl chytré rady, moudré spády...
Než bezelstný se nadál Cit,
byl psance znak mu v čelo vryt -
a Rozum se chopil vlády...

A škodných, zbrklých fantastů
lál zrazenému druhu,
a lid nabádal - by rekovi
jen výsměch dal za výsluhu!
Však stařec used na piedestal
a mocnou vůlí všechno spjal
do vězenských kruhů...

Teď tyran Rozum vládne sám
a vše se jemu jen koří -
vždyť ku prospěchu člověka
on steré divy tvoří.
On k vozu blesk si zapřahá
a letem k nebi dosahá
a kráčí po dnu moří...

On lebkou zvířat mučených
v taje žití nožem vniká
a robí zbraně, že tisíců
krev na bojištích stříká.
On klestí dráhy obchodu,
přes hroby celých národů -
a v otroctví je smýká...

On boří tretky zbytečné,
jež pestřívaly zemi -
kroj rozmanitý, různý mrav,
s nářečími všemi.
On obléká lidstvu
jednotný, šedý šat -
by jednotvárně plnilo zemi,
aby se člověk citu,
úplně ztratil mezi všemi...

Kde strměl kdysi pyšný les,
jdou šnůrou dnes jen nudné domy.
Ruch strojů zní, kde duněly,
kdys vodopádů hromy.
A místo romantických skal,
kde světec sluj si mechem stlal,
jen všední zejí lomy...

Ba v šablonu se nutí mdlou
i pohled, líce, svaly -
v šat vybledlý a střízlivý,
vše skutečné se halí.
Jen v knihách poetických snů,
nám krátí nudu zimních dnů,
vzlet, krása, ideály...

Jen v dílech pěvců, v románech,
svět krasší ještě žije -
tam ještě v roucho malebné
rek nadšený se vije.
Na čínském jenom papíře
zříš ideálů rytíře
a kněžky poesie...

Však již se Rozum kaboní
i nad tím básní směrem:
Pryč s pozlátkem tím lichým,
s tím pohádkovým šerem!
Dost vážné práce na zemi -
radš sociální problémy,
nám řešte svojím perem!

V té šeré říši Rozumu,
Cit strádá údělem psance -
on pokradmu jen plíží se,
ke skryté v domku brance.
A kde se volně objeví,
tam divné budí úsměvy,
terč vtipů to - pro vzdělance...

Již v útulek mu zůstaly
jen dálné kouty světa,
kam vzdělanosti šíp
až dosud nezalétá.
On leda v horské dědině,
kol čela chudé dívčině,
své plané květy vplétá...

Neb vyšplhá se v jizbičku,
kams do podkrovní výše -
kde básník vlasů zcuchaných
za noční lampou píše:
Ó nezáří nám plný jas
v tu dobu, kterou sterý hlas
zve osvícenou - v pýše!

V tom čase na statky bohatém,
však srdcem žalně chudém,
kdy pod tyranstvím Rozumu
Cit zvolna hyne studem -
však již paprsky ranní zory svítají
a ozařují srdce těch,
kdož nedbajíce na shon a spěch
do srdce světlo vítají...