Roku 1884 zemřel v Mariánských Lázních velký spisovatel český Vácslav Beneš Třebízský.
Narodil se 24. února 1849 v Třebízi u Slaného, studoval v Praze bohosloví a r. 1875 byl vysvěcen na kněžství. Kaplanoval v Litni u Prahy a potom v Klecanech nad Vltavou, kde horlivým vykonáváním povinností duchovních slábl i onemocněl a mlád podlehl plicní chorobě. Se slávou pohřben byl na hřbitově vyšehradském.
Vlastenecký kněz od mládí s velikou láskou zachycoval zbytky prostonárodní tradice v lidových pověstech, které sesbíral v několika knížkách. Studoval ve starých letopisech, jejichž zprávy přetavil ve výhni svého ducha v poetické vypravování tklivé a nevšední krásy. Stejně jako později Jirásek, zachytil už Třebízský ve svém díle celé tisícileté pásmo českých dějin. Od dávných bojů o slovanskou liturgií (Z letopisů sázavských, 1871), přes království Přemyslovců (Královna Dagmar, 1883) sledoval dějinnou pout národa na práh husitství, nalezl posilu v mohutném projevu jeho síly, oslavil českou renesanci i tklivý předvečer doby Rudolfovy, aby nejvyšší píseň svého srdce zazpíval v elegiích o smutné době pobělohorské. Levohradecká povídka je snad nejvyšším projevem genia žalmistova, jenž triumfoval ještě ve velkolepém obrazu duchovní sféry české za dob Josefínských, který nazval „Bludné duše“ (1879). Spisy Třebízského jsou rozděleny do 16 dílů. Vesnické obrázky „Pod doškovými střechami“ jsou následovány knihami „V červáncích kalicha“, „V záři kalicha“, aby vyvrcholily v „Pobělohorských elegiích“, za nimiž jde devět svazků „Z různých dob“ a dílo se končí „Královnou Dagmar“. Od pravěku až k polovině svého století (povídka „První růže“) probral Třebízský českou kroniku a nalezl její vnitřní citový tón. Žádná doba českých dějin, tak hluboce náboženských, nezůstala cizí tomuto knězi, jenž nikdy nekaceřoval a dovedl vzdát statečným slovem chválu náboženské osobnosti Husově. Kazatelské práce Třebízského jsou uloženy v knize „Pravdou k životu“ a v modlitební knížce pro české ženy, „Pomněnky ve vínek božský“, zní mohutný chorál jeho vroucí „Modlitby za vlast“.
Třebízský byl předchůdcem Jiráskovým i Wintrovým a velkým buditelem svého národa, jehož slávu opěvoval a jehož bolestí trpěl. K tradici Třebízského se přihlásil K. V. Rais, jenž vydal drobné jeho práce ve sbírkách „Z rodné chaloupky“, „Národní pohádky a pověsti“, „Povídky starého zbrojnoše“, „Havraním perem“.
Máte-li zájem odkazovat na naše stránky, použijte prosím tento obrázek.
Čtení pro dívky
Milé maminky dorůstajících slečen,
právě Vám a Vašim dcerám, ale i všem ostatním ženám, které v dnešním světě hledají své místo, jsou určeny následující řádky. Jsou to dopisy, které píše maminka své dospívající dceři Anežce.
Když se dívám kolem sebe, jsem z toho, jak se dnešní slečny chovají, oblékají a baví, smutná. Nemyslím tím nějaké výstřelky, ty byly vždy. Děsí mne to, co je dnes považováno za normální. To, co je přijímáno jako samozřejmé, nebo je na to poukazováno jako na daň dnešní době, se kterou se zkrátka musíme smířit. Vím ale, že jsou děvčata, která podvědomě cítí, že to tak být nemá a hledají něco jiného. Nejen jim jsou určeny následující texty.
Jestliže myšlenky směřující k tomu, co to vlastně znamená být ženou, osloví ještě někoho jiného než Anežku, budu ráda.
Budete-li mít k tématům připomínky, dotazy nebo když budete chtít vyjádřit svůj názor, pište prosím na kteroukoliv z adres občanského sdružení.
Přeji Vám - a nám také - ať všechny najdeme ztracený půvab, pravou lásku a čistotu, abychom dnešnímu světu mohly přinést to, co mu tolik chybí... ženskost.
P.S. Ono: „To za našeho mládí nebývalo“ prý provází celé dějiny lidstva a už ve starém Římě si jeden významný občan stěžoval na zkaženost tehdejší mládeže (mimochodem, jak Řím skončil a proč?). Je tedy v pořádku, že se každé generaci ta nastupující mladá generace zdá být horší a zkaženější?
Když srovnáte například filmy pro pamětníky s filmy natočenými v posledních letech... to, co bylo před šedesáti lety tabu, co bylo považováno za nepřípustné, je dnes zcela běžné. Znamená to větší svobodu nebo větší úpadek? A pokud by to byla svoboda, mohlo by nám to, že přestaneme respektovat pravidla, přinést nějaký užitek? Kam až to může zajít? Co všechno za nějaký čas uvidíme v televizi, jak se budou ženy oblékat... co bude považováno za normální? Směřuje tento vývoj, při kterém jsou mravy každé generace o něco uvolněnější než generace předešlé, k zušlechťování člověka nebo spíše k tomu, aby se opět nechal zcela ovládat svými pudy. A co oblečení? Zdají se vám být krátké, obepnuté kalhoty civilizovanější než dlouhá sukně?
Mnoho lidí je znepokojeno, nelíbí se jim to, ale jsou přesvědčeni, že to jinak nejde, že se s tím nic dělat nedá. Ale se vším se dá něco dělat, každý problém má své řešení. Možná si řeknete, že každá taková snaha je jako kapka vody v moři, co zmůže pár lidí, kteří se něco pokouší změnit?
Není to jen pár lidí...
|
Krásné vlasy nebo moderní účes? | 21. 3. 2007 |
|
Lailá | 21. 3. 2007 |
|
Manželství | 21. 3. 2007 |
|
Touha po kráse | 21. 3. 2007 |
|
Ženské oblékání | 21. 3. 2007 |