Kalendárium

Květen

Korunována Marie Terezie

12. 5. 1743

Roku 1743 korunována jest Marie Terezie na království české. Obřad vykonán byl v chrámě sv. Víta na hradě pražském, avšak panovnice nedopustila, aby ji koruna česká byla na hlavu vsazena od arcibiskupa pražského Jana Gustava hraběte z Manerscheid-Blankenheimu, nýbrž se dala korunovati od biskupa olomouckého, protože se byl arcibiskup pražský přede dvěma léty příliš ochotným ukázal k vévodovi Karlovi bavorskému.

Korunu českou kázala potom Marie Terezie dovézti do Vídně, že prý se tam bude nalézati u větší bezpečnosti, než v Praze.

Narození Josefa Mánese

12. 5. 1820

Roku 1820 se narodil v Praze velký český malíř Josef Mánes.

Úmrtí Bedřicha Smetany

12. 5. 1884

Roku 1884 po čtvrté hodině odpolední zemřel v Praze největší mistr české hudby, skladatel Bedřich Smetana.

Narodil se 2. března 1824 v Litomyšli, od mládí projevoval vynikající talent hudební a za poměrů nad jiné těžkých se probojovával k poslání hudebního interpreta i tvůrce.

Od r. 1844 se školil u hudebního pedagoga Jos. Proksche v Praze a nabyl znamenité virtuosity na klavíru. V téže době počal komponovati skladby pro klavír, z nichž šest charakteristických čísel připsal r. 1848 Františku Lisztovi. Slavný hudebník výmarský se ujal českého začátečníka, ocenil jeho talent a pomohl jeho prvotinám k publikaci.

Potom odešel do Göteborgu ve Švédsku, kde prožil s několikerým přerušením pět let svého života (1856 - 1861), nejklidnější snad jeho období. Po návratu do Prahy přilnul tím horoucněji k českým motivům, které pak nalezly v jeho tvorbě projev v pravdě královský.

Složil svou první operu „Braniboři v Čechách“; následovala „Prodaná nevěsta“ (po prvé provedená 30. května 1866, vznítila rázem nadšení Prahy i venkova a stala se po zásluze nejoblíbenější a opravdu národní českou zpěvohrou), dále opery „Dalibor“, „Libuše“ (provedena např. při otevření Národního divadla v Praze 11. června 1881) a poslední opera „Dvě vdovy“ stvořena Smetanou před strašlivou katastrofou noci ze dne 20. na 21. říjen 1874, kdy Smetana následkem nervového rozčilení nadobro pozbyl sluchu.

Byl zbaven místa kapelnického, jež mu poskytovalo hmotné zajištění a dodávalo sebevědomí, a po několika měsících bolestného a marného léčení opustil Smetana Prahu a uchýlil se ke svému zeti do myslivny v Jabkenicích u Mladé Boleslavě.

V klidném zátiší vytvořil mistr v létech 1874 - 1879 mohutný cyklus „Má vlast“ (šest symfonických básní, Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník), jenž zůstane navždy jedním z nejgeniálnějších výtvorů, k nimž kdy dospěl duch, zrozený pod nebem této vlasti.

Bolestné smyčcové kvarteto „Z mého života“ (1876), skladba výsostné krásy, inspirovala básnické varianty Antonína Sovy. Po Českých tancích, Večerních písních a jiných drobných skladbách se vrátil Smetana k opeře a vytvořil ještě tři zpěvohry, všecky na texty Elišky Krásnohorské. Je to „Hubička“, „Tajemství“ a konečně „Čertova stěna“, díla tak svěží, že přesvědčila každého o tom, že krutá tragedie fysická nezbavila Smetanu tvůrčí schopnosti.

V létech osmdesátých se dočkal Smetana ještě několika triumfů, které mu přineslo spontánní nadšení celého národa, ale již v létě 1882 propadal počátkům těžké duševní choroby, která ho zbavila vší radosti z tvoření i ze života.

Duševní i fysický jeho stav se zhoršil tak, že se mistr nemohl již účastnit oslav svých šedesátin; 20. dubna 1884 převezen do pražského ústavu pro choromyslné, kde po málo týdnech dotrpěl. Slavně pohřben na Vyšehradě dne 15. května.

Význam Smetanův v dějinách české hudby je nesmírný. Geniální duch jeho přerostl vše, co bylo dosud u nás vytvořeno a nalezl pravý národní výraz v hudbě. Vše, čemu se Smetana naučil od Liszta, Chopina i Wagnera, přetavil ve výhni vlastní duše, tolik zkoušené utrpením.

S Antonínem Dvořákem a Zdeňkem Fibichem představuje Smetana vrchol české tvorby hudební a sám je netoliko nejnárodnějším, ale i největším ze svých druhů.

Generál Sergej Vojcechovský zatčen komandem NKVD

12. 5. 1945

12. května 1945 byl zatčen československý generál ruského původu Sergej Nikolajevič Vojcechovský ruským komandem NKVD a jako československý občan zavlečen do Sovětského svazu, kde pravděpodobně v roce 1951 v zemřel gulagu.

Během května 1945 zmizely z Československa stovky, možná i tisíce Rusů, Ukrajinců, Litevců, Lotyšů a dalších bývalých carských poddaných či jejich dětí, narozených již v Československu.

Československá vláda proti jeho únosu nikterak neprotestovala. Petice několika desítek československých důstojníků skončila v sekretariátu ministra národní obrany Ludvíka Svobody, jenž se odmítl případem zabývat.

Sergej Vojcechovský pocházel z ruské šlechtické rodiny a jeho předci působili jako důstojníci v carské armádě. Svou vojenskou kariéru začal jako důstojník v Moskvě a v Charkově, ze kterého byl po začátku první světové války přesunut na frontu. V září 1917 se stal náčelníkem štábu Československé střelecké divize. V československých legiích zůstal i po odchodu většiny ruských důstojníků a účastnil se bojů na Transsibiřské magistrále s Rudou armádou.

V roce 1921 odcestoval do Československa, kde se stal 1. května 1921 příslušníkem československé armády jako generál V. hodnostní třídy a v roce 1922 mu bylo uděleno československé státní občanství. V rámci československé armády stále povyšoval, a v roce 1929 mu byla udělena hodnost armádní generál.

25. září 1938 se stal Vojcechovský velitelem I. armády s krycím názvem Havlíček. Připadl mu tak nejobtížnější úkol, obrana Čech s postupným ústupem nejprve na čáru Vltava-Labe, a poté na Českomoravskou vrchovinu. Díky Vojcechovského válečným zkušenostem (jež byly tehdy v celé československé armádě největší) existovala oprávněná naděje, že I. armáda se svého úkolu zhostí se ctí.

Po přijetí mnichovských podmínek generál Vojcechovský se spolu s několika dalšími generály (Prchala, Ingr, Hasal) postavil velmi rozhodně proti kapitulaci. Sám bývalý emigrant, bojující v rámci ruské armády do posledních sil proti převaze nepřítele, nebyl ochoten kapitulovat bez boje.

Při jednání generálů padla i slova o možnosti převratu a zatčení politiků, kteří dle generála Vojcechovského svou kapitulací zradili. Ovšem československá generalita nebyla až na výjimky ochotna postavit se proti státnímu a politickému vedení a pod tlakem okolností nebyli nakonec ochotni provést vojenský puč, i když byl jedinou alternativou politické kapitulace.

Pro tyto své postoje se ještě více prohloubily jeho spory s hlavním velitelem generálního štábu Krejčím, což uspíšilo jeho pensionování 1. dubna 1939 ve věku padesáti šesti let.

V březnu 1939 se postavil co čela domácího odboje v Obraně národa, z které nakonec v květnu 1939 odešel i kvůli svému původu, v kterém někteří radikálnější představitelé odbojové organizace spatřovali možnou překážku při spolupráci se Sovětským svazem jako válečným spojencem. Po celou dobu okupace byl ostře sledován Gestapem a vzhledem k jeho rychlému zatčení po osvobození se zdá, že i domácím komunistickým odbojem.

Jako věrný generál československý obdržel Sergej Vojcechovský in memoriam 28. října 1997 řád Bílého lva I. stupně. Květiny na hrob mu však nikdo položit nemůže...