Roku 1611, v pondělí svatodušní korunován byl v Praze na království české Matyáš, bratr a nástupce Rudolfa II.
Korunu svatováclavskou na hlavu jeho vložil kardinál Ditrichstein a všecky obřady vykonány s velkou slávou. Na památku korunovace razena byla mince s obrazem čápa an požírá hada, s nápisem: „Salutem ex inimicis nostris“ tj. „Spása z (potření) našich nepřátel“. Ani vkus ani ušlechtilost nemluví z tohoto kousku stříbra, neboť oním nepřítelem a oním hadem byl míněn vlastní bratr.
Máte-li zájem odkazovat na naše stránky, použijte prosím tento obrázek.
Když roku 1409 v učení pražském mezi Čechy a Němci byla nesnáz o rektora Universitatis, takže se při volení za jednoho snésti a srovnati nemohli, král Václav se v to vložil a sám jim rektora volil, Mistra Šimona z Tišnova.
Ten odpor dal potom příčinu mistrům českého národu, že sobě privilegium na tři hlasy od krále zjednali, pročež mistři a studenti němečtí z Prahy houfně vyšli.
Roku 1945 byl v Berlíně podepsán dodatečný protokol o bezpodmínečné kapitulaci Německa.
9.5.1945 vstoupila osvobozenecká sovětská armáda do Prahy.
Roku 1963 zemřel za záhadných okolností v ruzyňské věznici sociálně demokratický politik Bohumil Laušman, jeden z ministrů, který v únoru 1948 zaujal nerozhodný postoj a nepřímo tak přispěl k vítězství Klementa Gottwalda.
Narodil se 30. 8. 1903 v obci Žumberk (okr. Chrudim). Občanským povoláním bankovní úředník, od mládí byl činný v sociálně demokratické straně a spřízněných hnutích. Od roku 1935 poslancem národního shromáždění a v letech 1938-39 generálním tajemníkem Národní strany práce.
Po okupaci v roce 1939 odešel od exilu, kde působil ve Státní radě československé v Londýně. Účastnil se Slovenského národního povstání jako člen vojenské rady Hlavního štábu partyzánského hnutí v Československu. V březnu 1945 se účastnil moskevských porad projednávajících složení a program Národní fronty.
Po válce byl členem předsednictva ČSSD, od roku 1945 do roku 1947 ministrem průmyslu, od února do června 1948 náměstek předsedy vlády. Poté ukončil svou politickou kariéru a stal se ředitelem Slovenských elektráren v Bratislavě.
Roku 1949 emigroval do Jugoslávie a poté žil v Rakousku, odkud byl agenty StB roku 1953 unesen zpět do Československa, kde byl nejprve internován a nakonec roku 1957 odsouzen k 17-ti letům vězení.
Za emigrace napsal memoárové práce Pravda o Slovenském národním povstání (1951) a Kdo byl vinen (1953).